Selhávající válka proti drogám – shrnutí

Abychom pochopili dopady – i neúspěch – Války proti drogám, je nutné nejdřív porozumět tomu, jak se v průběhu dějin měnil vztah Spojených států k psychotropním látkám. Pro přehlednost si lze dějiny velmi nerovnoměrně rozdělit na dvě období: před první světovou válkou a po ní.

Mnohé původní kmeny v Severní Americe udržovaly posvátný vztah s místními rostlinami, včetně psychotropních látek, jako je konopí, peyotl a houby. Tyto rostliny hrály – a dodnes hrají – klíčovou roli v duchovních i společenských obřadech a také v každodenním životě.

Po kolonizaci a v průběhu 19. století převládal k drogám poměrně liberální přístup. Zatímco síla opia coby rekreační drogy byla dobře známá, heroin se používal k léčbě dýchacích obtíží, kokain byl přirozenou součástí Coca-Coly a morfin lékaři běžně předepisovali jako analgetikum.

OD ZDANĚNÍ K PROHIBICI

Druhá polovina amerického vztahu k drogám už souvisí méně přímo s první světovou válkou a mnohem více s dopady hnutí za zdrženlivost a následné prohibice alkoholu.

Na přelomu 20. století začaly jednotlivé státy zavádět daně z drog nebo je omezovat pouze na léčebné účely. Tak například Zákon o zákazu kouření opia z roku 1909 sice zakázal užívání opia ke kouření, ale pro léčebné využití zůstalo nadále dostupné.

V roce 1914 přijal Kongres Harrisonův zákon, který měl regulovat a zdaňovat výrobu, dovoz a distribuci kokainu a opiátů. Krátce poté následovala v roce 1917 prohibice alkoholu, když Kongres schválil 18. dodatek ústavy a Národní zákon o prohibici (známý také jako Volsteadův zákon).

MARIHUANA TAX ACT

Od roku 1917 do roku 1933 byla prohibice přísně vymáhána a do společnosti vnesla náboženské i morální pohrdání drogami. Situaci ještě zhoršil fakt, že mnoho vojáků vracejících se z 1. světové války bylo léčeno morfiem, což vedlo k prudkému nárůstu závislostí.

Založení Federálního úřadu pro narkotika v roce 1930 a přijetí Uniform State Narcotic Drugs Act znamenalo další pokus regulovat a zdanit zneužívání narkotik – údajně proto, aby se lépe bojovalo se závislostí. Na to navázal první federální americký konopný zákon z roku 1937. „Marihuana Tax Act“ zavedl daň z prodeje konopí, technického konopí a marihuany, aniž by samotné držení či užívání marihuany přímo kriminalizoval.

Jak se tedy Spojené státy dostaly od poměrně mírné drogové legislativy k dnešnímu represivnímu a trestajícímu systému? Hlavní díl viny lze bez obalu připsat jedinému muži: prezidentu Richardu Nixonovi.

Ošklivé důvody, které stály za válkou proti drogám

Když Nixon v roce 1969 nastoupil do funkce prezidenta, Spojené státy byly uprostřed vleklé války ve Vietnamu. Země se stále vzpamatovávala z atentátu na JFK v roce 1963 a z vraždy jeho bratra Roberta v roce 1968. Celé období se neslo ve znamení hlubokých společenských nepokojů.

Nixon zvítězil ve volbách jen velmi těsně a v roce 1972 usiloval o znovuzvolení. V roce 1971 označil problém drogové závislosti za celonárodní stav nouze. Tím, že jej zarámoval jako „válku“ proti drogám, mohl požadovat 84 milionů dolarů na zavedení „mimořádných opatření“. Ve skutečnosti ale válka proti drogám nebyla jen o závislosti.

Šlo také o mimořádně účinný politický nástroj. Rekreační užívání drog bylo obzvlášť rozšířené ve dvou skupinách obyvatel: mezi protiválečnou levicí a černochy. Ani jedna z těchto skupin Nixonovi nefandila, a tak mu válka proti drogám poskytla způsob, jak své politické odpůrce trestat a zároveň systematicky podrývat jejich pověst.

Nejde přitom o žádnou konspirační teorii. V rozhovoru z roku 1994 s novinářem Danem Baumem to Nixonův poradce pro vnitřní politiku John Ehrlichman řekl zcela otevřeně a vysvětlil, proč administrativa potřebovala zástěrku „války proti drogám“.

„Věděli jsme, že nemůžeme udělat nelegálním samotný odpor proti válce ani to, že je někdo černoch. Ale když se nám podařilo v očích veřejnosti spojit hippies s marihuanou a černochy s heroinem, a obojí tvrdě kriminalizovat, mohli jsme tyto komunity rozvrátit. Mohli jsme zatýkat jejich vůdce, dělat razie v jejich domovech, rozbíjet jejich schůzky a noc co noc je démonizovat ve večerních zprávách. Věděli jsme, že o drogách lžeme? Samozřejmě, že ano.“

Věděli jsme, že o drogách lžeme? Samozřejmě, že ano.“

Výsledek? Nixon v roce 1972 vyhrál volby s drtivým náskokem.

OPATŘENÍ K OMEZENÍ UŽÍVÁNÍ A OBCHODU S DROGAMI

Nixonova protidrogová politika zavedla přísné zákony, tvrdé tresty za rekreační užívání a vznik specializovaných represivních složek. Tím určila tón nejen pro domácí americkou drogovou politiku, ale i pro to, jakým způsobem budou Spojené státy ovlivňovat přístup k drogám v zahraničí.

PROTIDROGOVÁ POLITIKA V USA

Zákon o kontrolovaných látkách (Controlled Substances Act, CSA) byl přijat v roce 1970 a zavedl systém pěti úrovní neboli seznamů (schedules), do kterých jsou drogy zařazovány. Tyto seznamy hodnotí jednotlivé látky podle jejich možného lékařského využití a podle míry rizika zneužívání.

Nejvyšší úroveň, Schedule I, je vyhrazena látkám považovaným za nejvíce návykové a oficiálně bez uznávaného léčebného přínosu. Patří sem například heroin, LSD, MDMA a konopí. Na opačném konci stojí Schedule V, kam spadají látky s nízkým rizikem zneužití, jako je třeba některý sirup proti kašli s obsahem kodeinu.

V červnu 1971 Nixon výrazně navýšil federální rozpočet na boj proti drogám. Zavedly se přísnější tresty, včetně povinných trestů odnětí svobody za drogové delikty, a vznikl Special Action Office for Drug Abuse Prevention – zvláštní úřad pro prevenci drogových závislostí. V roce 1973 pak Nixon založil Drug Enforcement Administration (DEA), federální úřad pro vymáhání drogových zákonů.

V 80. letech, za prezidentů Ronalda Reagana a George H. W. Bushe, pokračovala politika tvrdého odsuzování užívání drog a přísného trestání pachatelů. Reaganův Comprehensive Crime Control Act z roku 1984 de facto ukončil rozšířené rekreační užívání konopí a zavedl povinné minimální tresty i rozsáhlé propadání majetku (civil asset forfeiture). Rozpočet jednotek FBI zaměřených na boj proti drogám vzrostl mezi lety 1980 a 1984 z 8 milionů na 95 milionů dolarů.

V roce 1988 vznikl ONDCP (Office of National Drug Control Policy – Úřad pro národní protidrogovou politiku), který následně spustil celonárodní mediální kampaň National Youth Anti-Drug Media Campaign (1989) zaměřenou na mládež. Funkce ředitele ONDCP získala podporu prezidentů Bushe i Clintona a byla povýšena na pozici člena vlády. Financování úřadu bylo zajištěno prostřednictvím zákona Treasury and General Government Appropriations Act z roku 1998.

OPERACE V ZAHRANIČÍ

Ačkoli Nixon veřejně tvrdil, že chce omezit zapojení Spojených států do zahraničních konfliktů, samotná myšlenka „války proti drogám“ posloužila jako účinné krytí pro americké vojenské i polovojenské operace. Pod záminkou boje proti drogám proudily do cizích zemí obrovské objemy zahraniční pomoci, vybavení, výcviku i vojáků, což umožnilo USA ovlivňovat místní politiku a potlačovat levicová povstalecká hnutí.

CIA se zároveň stala terčem kritiky kvůli obviněním z účasti na drogovém obchodě. Podle některých tvrzení měla agentura hrát roli v pašování drog od počátku 60. let až hluboko do 21. století. Patří sem například obvinění z obchodování s heroinem v oblasti Zlatého trojúhelníku a z provozování drogových sítí v Mexiku, Hondurasu, Nikaragui, Panamě a Venezuele.

Dopady války proti drogám

„Válka proti drogám“ způsobila ve Spojených státech nenapravitelné škody – jak v samotné společnosti, tak i v oblasti vědeckého pokroku.

Sociálně-ekonomické dopady

Nixonův pokus zacílit na konkrétní společenské skupiny způsobil obrovské socioekonomické nerovnosti. Ty se přenesly i do 90. let, kdy tresty za drogy nepřiměřeně tvrdě dopadaly na černou komunitu a na nízkopříjmové vrstvy obecně.

Politickým důsledkem povinných nepodmíněných trestů je stále rostoucí počet mladých Američanů jiné než bílé pleti, kteří končí za mřížemi a jsou zbaveni občanských práv. V závislosti na konkrétním státu to může znamenat trvalou ztrátu volebního práva, omezený přístup ke vzdělání, zaměstnání a bydlení – a to právě u skupin, které jsou už tak vyloučené a nedostatečně zastoupené.

Dopad na daňové poplatníky

Podle studie harvardského ekonoma Jeffreyho A. Mirona z roku 2008 by ukončení takzvané války proti drogám přineslo USA úsporu zhruba 41,3 miliardy dolarů ročně. Po započtení nákladů na prosazování protidrogových zákonů a vězeňství a současně potenciálních daňových příjmů z legálního trhu s drogami Miron odhaduje, že by rozpočtové příjmy mohly vzrůst až o 46,7 miliardy dolarů.

DOPAD NA GROWERY

Na mezinárodní úrovni mají snahy Spojených států zabránit dovozu a užívání drog obrovský dopad na obživu zemědělců. Například v Jižní Americe se listy koky tradičně používají ke spirituálním, léčebným i výživovým účelům. Přesto byla politika USA zaměřená na likvidaci porostů koky uplatněna bez toho, aby farmářům nabídla náhradní plodiny, a byla prosazována za podpory americké armády. Mnoho zemědělců tak přišlo o zdroj potravy, příjmů i budoucích vyhlídek.

VÁLKA PROTI DROGÁM: NAPROSTÝ PROPADEK?

Neefektivitu drogové prohibice nelze dostatečně zdůraznit a její dopady na nejrůznější společnosti jsou mimořádně závažné. Prohibiční přístup totiž ve skutečnosti téměř neovlivnil celosvětovou nabídku drog, zato negativně poznamenal lidská práva, mezinárodní bezpečnost, rozvoj států i veřejné zdraví.

Stručně řečeno: válka proti drogám je naprosté fiasko. Nepřináší společnosti žádný přínos pro zdraví ani bezpečnost; spíše je naopak zhoršuje.

V jádru jde o selhání, které pramení z nedostatečného důrazu na léčbu závislostí a ze systémového rasismu. Většina prostředků míří do represí a trestání, takže federální vlády selhávají v budování léčebných zařízení a ve skutečné snaze omezit škody spojené s užíváním drog.

V Evropě se však postupně prosazuje střízlivější a pragmatičtější přístup. Důraz se přesouvá na odpovědné užívání a strategie snižování rizik, díky nimž lze výrazně omezit negativní dopady drog na jednotlivce i společnost.

V Nizozemsku se užívání drog nepovažuje primárně za právní problém. Namísto tvrdých trestů nizozemská vláda otevřela centra, kde mohou lidé užívat drogy v hygienickém a bezpečně kontrolovaném prostředí. Výsledkem je nižší úmrtnost a omezení šíření virů, jako je HIV a hepatitida C. Podobné programy zavádějí i země jako Německo, Španělsko, Kanada či Norsko, což signalizuje proměnu způsobu, jakým o drogách přemýšlíme.

Místo utrácení miliard dolarů za neúčinné a trestající strategie je nejvyšší čas ukončit válku proti drogám a zaměřit se na budoucnost, v níž bude užívání drog odpovědné, uvážené a nenásilné.

Steven Voser

Steven Voser je nezávislý novinář zaměřený na konopí s více než 6 lety zkušeností s psaním o všem, co se týká trávy – od toho, jak ji nejlépe pěstovat a užívat, až po rychle se rozvíjející odvětví a nejasnou právní situaci, která ho obklopuje.

Přečíst celý životopis