Zákony o drogách na Filipínách

Pravděpodobně jste už něco zaslechli o šílené situaci, která se aktuálně odehrává na Filipínách. Věděli jste, že nový prezident Rodrigo Duterte je možná jeden z mála politiků, kteří skutečně plní své předvolební sliby?

Bohužel prezident Duterte zjevně sáhl po příručce „Husseinovo diktátorství pro začátečníky“ a prosazuje mimosoudní zabíjení jako drogovou politiku. Podívejme se zblízka na jeden z nejšílenějších příběhů současnosti, který se hlavní zpravodajská média usilovně snaží přehlížet.

LITERÁLNÍ ZNĚNÍ ZÁKONA

Podle filipínského práva, přesněji podle zákona „Comprehensive Dangerous Drugs Act of 2002“, se i za držení velmi malého množství marihuany ukládají povinné minimální tresty kolem 12 let vězení a pěstování několika rostlin konopí může vést až k doživotnímu trestu.

Za prodej a distribuci může teoreticky hrozit i trest smrti; po pádu Marcosovy diktatury v roce 1986 však byla trest smrti zrušen a tyto rozsudky se mění na doživotí.

Prezident Duterte sice opakovaně volá po obnovení trestu smrti, ale platná filipínská legislativa trest smrti ani „popravy“ ze strany samozvaných mstitelů neschvaluje.

Drakonické drogové zákony napříč kontinentem dělají z Asie temnou skvrnu na mapě celosvětového hnutí za legalizaci marihuany.

Zpráva organizace HARM REDUCTION INTERNATIONAL z roku 2015 o uplatňování trestu smrti za drogové delikty uvádí sedm zemí v kategorii „státy s vysokým využíváním trestu smrti“.

Čínu, Malajsii, Vietnam, Indonésii a Singapur tvoří pět asijských zástupců této skupiny. Filipíny možná v budoucích zprávách získají vlastní kategorii.

Druhou dvojici „bašt svobody“, které za drogy pravidelně popravují, tvoří obvyklí podezřelí: Írán a Saúdská Arábie. O Severní Koreji chybějí spolehlivá data, ale dá se bezpečně říct, že to tam žádný „piknik“ také nebude, takže pojďme dál.

HISTORIE NÁSILÍ

Než v červnu 2016 vyhrál prezidentské volby a ujal se úřadu, zastával Duterte 22 let funkci starosty města Davao. Své mocenské panství vybudoval na krvi a od začátku působí jako bezohledný a ctižádostivý záporák.

V reportáži ABC od Adama Harveyho z 15. 9. 2016 cituje autor údajného bývalého nájemného vraha, jenž byl členem popravčí jednotky působící pod Dutertem během jeho starostování.

Pan Matobato (tento nájemný vrah) nedávno u slyšení v senátu v Manile prohlásil: „zabíjeli jsme lidi téměř každý den“ a odhadl, že na Dutertův příkaz bylo zavražděno přibližně 1 000 obětí.

Zdá se tedy, že kruté metody nejsou pro Duterteho při upevňování moci žádnou novinkou. Uživatelé drog se zkrátka stali pohodlným obětním beránkem, kterého dokázal proměnit v politický kapitál.

Ohlušující mlčení katolické církve

Na Filipínách žije zhruba 100 milionů obyvatel a asi 80 % z nich se hlásí ke katolické církvi. V sekulárním Západě vliv většiny organizovaných náboženství už delší dobu výrazně slábne.

Na Filipínách ale k tak rychlému úpadku nedošlo. Přesto účast na mších podle průzkumů Social Weather Stations, na něž odkazuje článek Helen Flores v deníku The Philippine Star z 10. 4. 2013, trvale klesá – z někdejších 64 % na současný odhadovaných 37 % pravidelných účastníků.

Duterte, podobně jako většina autoritářských vůdců, bedlivě sleduje moc katolické církve. Právě ona sehrála klíčovou roli při pádu Marcosova režimu před třiceti lety a později i při impeachmentu a následném sesazení prezidenta Josepha Estrady v roce 2001.

Proti církvi dlouhodobě ostře vystupuje a velká část jeho „siláckého“ image stojí na tom, že se prezentuje jako někdo neporazitelný, kdo se nebojí postavit žádné instituci ani jednotlivci.

Vlna pobouření a titulky v médiích přišly poté, co hrubě urazil papeže Františka a označil ho za „syna děvky“.

I když se později omluvil, publicita pro něj byla k nezaplacení a celá aféra zřejmě nebyla náhodná. Šlo o ukázku rafinovaného politického manévrování pro vlastní prospěch, nebo o nedorozumění? Pro prezidenta Duterteho je to v každém případě jen běžná součást politického dne.

Tato drsná strategie mu totiž ve velké míře vychází a duchovní dnes převážně mlčí i k nynějším odhadovaným 3 600 lidem zabitým policií nebo ozbrojenými hlídkami za údajné užívání či prodej drog, jak uvádí data k 11. 10. 2016 v článku Marnie O’Neill na serveru news.com.au.

OČISTA

Nikdo přesně neví, kolik lidí je v souvislosti s drogami zabíjeno jen kvůli nim samotným – v dnešních Filipínách je totiž korektní proces, spravedlivý soud a skutečná justice spíše výjimkou.

Fakticky tu platí něco jako „sezóna lovu na lidi“ a není těžké si představit, že se v rámci tažení proti uživatelům drog odehrávají i vraždy, které s drogami vůbec nesouvisejí.

Katoličtí kněží se bojí mluvit oficiálně, protože násilné odvety za ukrývání uživatelů drog jsou reálnou hrozbou. Průzkumy přitom dlouhodobě ukazují, že „válka proti drogám“ má širokou podporu veřejnosti, takže se zdá, že většina obyvatel přijala tuto novou děsivou „konečnou odpověď“ za svou.

Duterte to ostatně řekl sám na nedávné tiskové konferenci ve svém domovském městě Davao: „Hitler zmasakroval tři miliony Židů… tady jsou tři miliony drogově závislých. Jsou. Rád bych je povraždil.“ Prezident tím nejen zlehčuje rozsah holokaustu zhruba o polovinu, ale zároveň se bezostyšně prezentuje jako člověk bez špetky empatie – a je na tom ještě hrdý.

HAZARD A ZBRANĚ

Hazardní hry jsou další neřestí, které Duterte neunikla, a místní herní průmysl v podstatě vyhnal z města.

V poslední době však neustále mění názor na to, zda úplně zavřít nesmírně výnosný sektor online hazardu.

Možná je proti tomu, aby si Filipínci vypěstovali tuto závislost, ale jen stěží rozšíří čistku tak daleko, aby poslal popravčí čety vtrhnout do kasin a v přestřelce odstřelil i tamní turistický ruch.

Dalším „nízko visícím ovocem“ pro tradiční kampaň na téma zákona a pořádku je zásah proti masovému šíření nelegálních střelných zbraní.

Statistiky o vlastnictví zbraní jsou na Filipínách zcela nespolehlivé, mimo jiné kvůli „garážové výrobě“ padělaných pistolí. Místní klasikou je Colt 1911 ráže .45 – seženete ho za pár stovek dolarů a nikdo se na nic neptá.

Přístup ke zbraním je zjevně téměř neomezený a Duterte o tom rozhodně ví. Je to klíčový prvek, který umožňuje realizaci jeho genocidního plánu.

ŽIVOT NA HRANĚ

Až si příště dáte pár příjemných šluků své oblíbené trávy nebo hašiše, zkuste si vzpomenout na Eannu Ó Cochláin, pětapadesátiletého muže původem z irského Corku.

Byl zatčen za velmi podezřelých okolností poté, co v roce 2013 na letišti údajně našli drobky konopí v krabičce cigaret, o níž on sám tvrdí, že mu byla podstrčena.

Teď je na kauci, s pomyslným terčem na zádech. Útěk je nemožný, protože jeho pas je podle Marie O’Halleron z Irish Times (9. 10. 2016) „považován za ztracený“.

Je z něj štvanec, nad kterým visí dvanáctiletý trest vězení – jak by řekl Ralph Steadman: „Úplně bezdůvodně!“

Irský ministr zahraničních věcí Charlie Flanagan musí zasáhnout a požadovat okamžitý a bezpečný návrat irského občana. Žádný občan EU by neměl být ponechán napospas takovému reálnému scénáři jako z Mad Maxe.

Je to situace, v níž se nedá vyhrát: buď ho dřív či později zabijí ozbrojené potulné gangy, nebo skončí mrtvý v přeplněném, středověk působícím filipínském vězeňském systému.

To nejmenší, co můžeme udělat, je nedovolit Charliemu, aby předstíral, že o Eannovi nikdy neslyšel – a protože Charlie rád komunikuje na Twitteru, připomeňte se mu tady: @CharlieFlanagan

Miguel Antonio Ordoñez

Miguel Ordoñez vystudoval masová média a komunikaci (AB Mass Media and Communications) a psaní se věnuje už více než 13 let. Od roku 2017 se specializuje na tvorbu obsahu o konopí. Díky systematickému, pečlivému studiu a vlastním zkušenostem si vybudoval hluboké a ucelené znalosti v této oblasti.

Přečíst celý životopis