Je dlouholist z Pána prstenů tráva (weed)?

Už léta baví fanoušky Pána prstenů jedna nenápadná otázka: kouří hobiti ze Širých plání a Gandalf jen tak mimochodem trávu? Atmosféra tomu nasvědčuje: scény s dýmkami dýchají pohodou, Bilbo na verandě vyfukuje kouřové kroužky, Smíšek s Pipinem nadšeně objevují sudy téhle byliny v Isengardu a Saruman dokonce Gandalfovi vyčítá, že mu z ní otupěl rozum.

Tahle teorie pevně zapustila kořeny na internetu, hlavně mezi fanoušky filmové trilogie, kteří mají podezření, že Tolkien do svého světa nenápadně propašoval něco zakázanějšího. Máme pro to ale opravdu nějaké důkazy? Nebo jen moderní čtenáři promítají vlastní zkušenosti do dávného, mnohem nevinnějšího zvyku?

Abychom na to odpověděli poctivě, musíme se ponořit do samotného světa Středozemě a hlavně do toho, co Tolkien skutečně napsal. Zatímco vizuální styl filmů nechává hodně prostoru pro různé výklady, knihy jsou překvapivě konkrétní.

Jak se v Pánu prstenů používá Longbottom Leaf?

Dýmkový list se v Tolkienových dílech objevuje často, nejčastěji v rukou (a dýmkách) hobitů. Poprvé na něj narazíme v Hobitovi, kde si Bilbo Pytlík dopřává chvilku klidu a rozjímání těsně před nečekaným příchodem Gandalfa.

Stejný motiv se objevuje i v Pánovi prstenů. Frodo, Sam, Smíšek a Pipin si během příběhu zapálí hned několikrát. Jak se vyprávění postupně zatemňuje, jejich záliba v dýmkovém listu získává téměř nostalgický nádech – připomínku Kraje a světa, kterého se ještě nedotkla válka ani stín.

Pravděpodobně nejznámější scéna přichází ve Dvou věžích, kdy Smíšek a Pipin po bitvě o Isengard narazí v troskách Orthanku na sudy plné dýmkového listu. Uprostřed zkázy nacházejí útěchu v tomhle nejznámějším krajskoém vývozním artiklu. Je to silný obraz: dva hobiti, kteří kouří a smějí se uprostřed zničené pevnosti a jako by vzdorovali ponuré atmosféře kolem.

Záliba v kouření dýmky ale není výsadou jen hobitů. Gandalf je jen málokdy k vidění bez své dýmky a i Aragorn si občas rád potáhne. Dýmkový list má v celé Středozemi své pevné místo v kultuře. Existuje dokonce několik odrůd: Starý Tobiáš, Jižní hvězda, Dlouhobytí list – všechny se pěstují ve Čtvrtém údolí. Za nejlepší se považuje právě ta z vesnice Dlouhé Dno, kde se pěstování zdokonalovalo po generace.

Tolkien dokonce do návratové knihy Pána prstenů zařadil krátkou esej „O dýmkovém listu“, kde jeho historii popisuje podrobněji. Podle textu byl dýmkový list do Kraje poprvé přivezen Toboldem Hornblowerem z Dlouhého Dna někdy kolem roku 2670 Třetího věku. Jeho obliba se rychle rozšířila a stal se neoddělitelnou součástí hobití kultury.

Tak co vlastně je Dlouhobytí list?

Ačkoli představa „středu-zemského konopí" čtenáře baví už desítky let, Tolkien měl v otázce dýmkového listí poměrně jasno. V Hobitovi tuto látku výslovně označuje jako tabák. A v Pánovi prstenů ji nazývá Nicotiana, tedy stejným rodovým jménem, jaké se používá v botanickém názvosloví skutečných tabákových rostlin.

Tím z textu mizí většina nejasností. I když Tolkien u většiny rostlin ze Středozemě moderní botanické názvy nepoužívá (dostávají vlastní smyšlená jména), tabák je výjimkou. Chtěl, aby čtenáři chápali, že nejde o zakódovaný odkaz na něco „silnějšího“. Má to být něco důvěrně známého a nijak kontroverzního.

Stojí také za zmínku, že samotné kouření není v Tolkienově světě nikdy líčeno jako škodlivé nebo lehkomyslné. Často se pojí s okamžiky moudrosti, rozjímání a vzájemné blízkosti. Ať už jde o Bilba užívajícího si chvíli samoty, nebo o Gandalfa s Théodenem, jak si po bitvě dopřávají dýmku, list je vždy spojován s klidem, ne s chaosem.

Přesto kolem něj panuje určitá úcta. Zvlášť Dlouhomýtský list je vysoce ceněný. Sarumanovy sklady v Isengardu jsou podezřele dobře zásobené právě jím, což Gandalfa vede k poznámce, že si Saruman na produkty Kraje zřejmě vypěstoval osobní slabost – možná nenápadný projev jeho skryté závisti nebo tichého neřestu uprostřed narůstajícího pádu do temnoty.

Je Dlouhomýtský list ve filmech „tráva"?

Zatímco v Tolkienových knihách je to poměrně jasně dané, filmové zpracování Petera Jacksona je mnohem dvojsmyslnější. Pojem „pipe-weed“ se ve filmech nikdy přesně nevysvětluje. Nezazní ani jednou jméno rodu Nicotiana ani zmínka o tabáku. Všechno zůstává záměrně neurčité, takže si moderní divák může vyložit význam po svém.

Tato nejednoznačnost působí velmi záměrně. Všimněte si atmosféry scén, kde se „pipe-weed“ objevuje: tempo se zpomalí, nálada je hravá a trochu požitkářská; postavy vydechují s demonstrativní úlevou a rozhovory se stávají snovými. A pak je tu ten výmluvný dialog ze Společenstva prstenu, kdy Saruman s opovržením říká Gandalfovi: „Tvá záliba v trávičce půlčíků ti zjevně otupila mysl.“ V jeho podání to zní jako rýpnutí do někoho, kdo si dal o pár šluků moc.

Připočtěte k tomu chování Smíška a Pipina po vyrabování Železného pasu. Jsou absolutně v klidu, trochu přihlouple rozchechtaní, cpou se, kouří a smějí se bez jakýchkoli zábran. Nejsou sice otevřeně „zhulení“, ale jejich stav je očividně jiný než obvykle. Takové momenty přímo vybízejí k volné interpretaci, obzvlášť pro dnešní publikum, které je s konopnou kulturou obeznámeno mnohem víc než s anglickým dýmkařstvím z počátku 20. století.

Jackson a jeho scénáristé si nejspíš velmi dobře uvědomovali, že právě tahle dvojsmyslnost fanoušky pobaví. Tím, že se pečlivě vyhnuli jakékoli konkrétní zmínce o tabáku, nechali divákům volnost, aby si do těchto scén dosadili to, co chtějí – aniž by se sami museli výslovně přiklonit k jedné či druhé verzi.

Užíval Tolkien konopí?

Neexistují žádné důkazy o tom, že by J. R. R. Tolkien někdy užíval konopí, nebo s ním vůbec experimentoval. Z jeho dopisů i biografií vyplývá, že si potrpěl na prosté radosti: čaj, pivo, procházky a dýmka. Většinu života byl vášnivým kuřákem dýmky a jeho záliba v tabáku je dobře zdokumentovaná.

Ještě podstatnější je, že Tolkien měl hluboký respekt k tradici a řádu. Kraje vystavěl především na svých vzpomínkách na venkovskou Anglii před první světovou válkou – krajinu drobných pohodlí, vesnických rituálů a uměřených zvyků. Láska hobitů k dýmkovému listu tuto atmosféru odráží. Je symbolem tichého, prostého důstojnému žití – ne vzpoury.

Přestože si dnešní čtenáři mohou spojovat kouření dýmky se silnějšími látkami, u Tolkiena je tato záliba pevně zasazená do společenských norem jeho doby. Nic nenasvědčuje tomu, že by dýmkový list zamýšlel jako něco jiného, než čím jej sám výslovně označuje: tabák.

Longbottom Leaf v Pánovi prstenů: škoda, že to není tráva!

Možná to není konopí, ale Longbottom Leaf má i tak v srdcích fanoušků výjimečné místo. Ať v něm vidíte metaforu míru, nostalgie, nebo prostě zvláštní zvyk Kraje, vystihuje něco zásadního z Tolkienova světa: že i v časech války a temnoty mají drobné radosti svůj velký význam.

V knihách je jasno – je to tabák. Ve filmech ale jemná změna tónu nechává zadní vrátka pootevřená. Scény mají své kouzlo a tahle nejednoznačnost je téměř jistě součástí zábavy. Když si diváci chtějí představovat, že si Gandalf dopřává něco silnějšího, filmy jim v tom nijak zvlášť nebrání. Takže i když to technicky není tráva, samotná otázka se stala součástí fanouškovské kultury. A možná je to přesné – Středozem je obrovská, vrstevnatá a plná detailů, které vybízejí k podobným hravým interpretacím.

Max Sargent

Max píše už víc než deset let a v posledních letech se zaměřuje na novinařinu v oblasti konopí a psychedelik. Spolupracoval se společnostmi jako Zamnesia, Royal Queen Seeds, Cannaconnection, Semena Gorilla, MushMagic a mnoha dalšími, takže má zkušenosti s širokým spektrem celého odvětví.

Přečíst celý životopis