Soma: Starověký entheogen

Jednou z velkých záhad, která už po staletí mate badatele, je totožnost látky zvané Soma. Ta byla obětována bohům a při náboženských obřadech raných Indoevropanů pijána védskými kněžími. Jediné dochované zprávy o ní, staré více než tři tisíce let, ji popisují jako šťávu z rostliny, která silně opíjí a navozuje stavy mysli blízké bohům. Co tedy Soma vlastně byla? Zatímco se o tom stále vedou spory, my se na ni podíváme podrobněji!

Původ

Soma se do Indie dostala při migračních vlnách mezi lety 2000 a 1500 př. n. l. společně s větví indoevropských jazyků, kterou dnes známe jako sanskrt. Podle vlastních líčení to byli lidé oddaní alkoholu i boji, jedli maso, chovali dobytek a koně, podmaňovali si vše, co jim stálo v cestě, a podle nedávných archeologických odhadů založených na datování pomocí uhlíku patrně kolem roku 1500 př. n. l. zničili Mohendžo-daro, velkolepé město civilizace v povodí Indu.

Jako většina dobyvatelů byli nakonec pohlceni porobenými národy, které byly kulturně vyspělejší. Jejich jazyk však zůstal dominantní a postupně se rozšířil stejně jako jejich náboženství, k němuž přistupovali s fanatickou oddaností. Toto náboženství uctívalo řadu přírodních bohů: Indru, nejvyššího boha a vrhače blesků; Agniho, boha ohně; Varunu, strážce kosmického řádu; boha Slunce a množství menších božstev – panteon připomínající ten řecký. Písně a hymny věnované těmto bohům se staly zásadní součástí starověké literatury zvané Védy. V nejstarší z nich, Rgvédě, najdeme rozsáhlý soubor hymnů zasvěcených Somě, která zjevně sama nabyla statusu božstva.

Celá jedna kniha Rgvédy – sto čtrnáct hymnů – je věnována výhradně bohu Somovi. Podle těchto védských zdrojů byla Soma rostlina se stonkem, o listech se však nemluví, která rostla jen v horách, mohla mít načervenalou barvu a byla spojována se sluncem i měsícem. Pro védské obětní rituály se její stonky drtily kameny, aby se z nich získala šťáva. Ta se pak cedila přes filtry a míchala s tvarohem, mlékem a ječmennou vodou nebo medem. Část nápoje se vylévala na obětní ohně a část pili kněží. Pod jejím vlivem se védští básníci vyjadřovali nesmírně vzletně a v celé Rgvédě se na Somu odvolávají tónem, který bychom dnes snad označili za halucinatorní. Svědčí o tom například 48. hymnus z osmé knihy Rgvédy:

Pili jsme Somu, stali jsme se nesmrtelnými, došli jsme ke světlu, našli jsme bohy.
Co nám teď může nepřítel učinit, jakou zášť mohou chovat smrtelníci, ó Somo?
Vstup do našeho srdce. Buď při pití, ó Kápko, jako laskavý otec, ó Somo, ke svému synu.
Jako moudrý přítel k příteli, ó Rozpínavý. Rozšiř, ó Somo, náš život, abychom mohli žít.
Ať se duchem oživeným tvou šťávou podílíme, jako by šlo o děděné bohatství předků.
Ó Somo, prodluž naše životy, tak jako slunce prodlužuje dny na jaře.

ZMIZENÍ

Ještě v době, kdy se skládaly poslední části Rgvédu, začala rostlina soma z literatury mizet a po celé období védských komentářů, známých jako Bráhmany (kolem 800 př. n. l.), se už znovu neobjevila. Stále se těšila úctě, ale v praxi ji začaly nahrazovat jiné rostliny a o těchto náhradách máme písemné zprávy. Zdá se, že nejběžnější z nich byly různé druhy rostlin Periploca, Ephedra a Sarcostemma (posledně jmenovaná je příbuzná kleji) – rostliny, které v hrubých rysech odpovídají popisu somy tím, že jsou téměř bezlisté a mají šťávu a „uzlíky“. (Rostlina soma je v pozdější povédské literatuře často označována jako vallī, tedy popínavka).

Mezi další náhražky patřily trávy, květy, míza stromů, plody posvátného banyánu a pěstované proso. Žádná z těchto rostlin není omamná a jejich užití bylo zřejmě čistě rituální. Krátce po roce 1000 př. n. l. se soma přestala v obřadech reálně používat, ale v paměti nezanikla. V dnešní Indii se nejčastěji jako náhrada používají rostliny podobné kleji a vonná tráva, dobře známá i našim čtenářům, pojmenovaná po pohoří Hindu Kush.

TAJEMSTVÍ

Když evropští badatelé v 19. století znovuobjevili Védy, panoval kolem rostliny Soma velký zmatek. Někteří se domnívali, že šlo jen o dochucovadlo podobné chmelu, které se přidávalo do kvašeného nápoje typu piva. Jiní hádali, že mohlo jít o medovinu — zkvašený med. Jako možní kandidáti padaly také planě rostoucí afghánské hrozny či horská routa. Významný britský archeolog Sir Aurel Stein přišel s teorií, že rostlina Soma mohla být planý rebarbor, protože podle popisů měl dužnaté řapíky, načervenalou barvu a rostl pouze v horách. Jenže šťáva z rebarboru omamná není a její účinky rozhodně neodpovídají extatickým stavům a vytržení, které védští básníci ve svých ódách líčí. Další rozšířená hypotéza mluvila o tom, že šlo o nápoj podobný dnešnímu indickému bhang, konopnému odvaru, který se dodnes používá při obětech bohyni Durze.

HYPOTÉZA

Záhada zůstávala dlouho nevyřešená. Uprostřed padesátých let však upoutala pozornost R. Gordona Wassona, amatérského – a mimořádně vytrvalého – mykologa, který se už léta zajímal o halucinogenní houby. Wasson působil nejprve jako novinář, později se stal viceprezidentem banky J.P. Morgan. Celou dobu své bankovní kariéry se zároveň věnoval studiu hub, k němuž ho přivedla jeho ruská manželka Valentina, nadšená znalkyně jedlých druhů.

Wasson se svému koníčku, nebo spíše druhé profesi, oddal naplno. V období dešťů jezdil deset let po sobě do Mexika, do odlehlých horských oblastí ve vnitrozemí, aby tam zkoumal tradiční užívání hub. V těchto horách objevil – a sám vyzkoušel – posvátnou houbu daného kraje. Halucinogenní účinky byly nepochybné: navozovala bdělý, klidný stav, v němž se objevovaly vize, po němž následoval hluboký spánek. Wasson měl načtené i antropologické práce o severní Sibiři, kde tamní šamani téměř bez výjimky pili šťávu z muchomůrky červené (Amanita muscaria), aby vyvolali trans. Mexická houba však k rodu Amanita muscaria, tedy k muchomůrce červené, nepatřila. Wasson se spřátelil s Aldousem Huxleym, který s mexickými houbami experimentoval, a vedli spolu o těchto zkušenostech dlouhé rozhovory. Huxley byl zřejmě přesvědčen, že Soma mohla být halucinogenní houba.

V románu „Ostrov“, který napsal krátce před svou smrtí, popsal pozemský ráj, nápadně připomínající Indii, kde jsou všichni šťastní a všichni pijí šťávu ze žluté houby. Myšlenka, že by Soma mohla být houbou, však Wassona tehdy ještě nenapadla. Když ho o několik let později přece jen napadla, mnoho z toho, co dříve zjistil, do sebe náhle zapadlo. S pomocí přátel znalých sanskrtu, včetně odborníků na védskou literaturu, se pustil do důkladného studia Véd, zejména Rgvédu, který obsahuje četné odkazy na Somu. Najal si tehdy Wendy Doniger O’Flaherty z Londýnské univerzity, aby pro něj vypracovala souhrn všech védských zmínek o Somě, a konzultoval také zesnulého Louise Renoua, předního francouzského znalce Véd. Když Wasson svůj výzkum dokončil, měl k dispozici obrovské množství indicií, které naznačovaly, že Soma nebyla jen nějaká houba, ale velmi pravděpodobně přímo Amanita muscaria, muchomůrka červená, kterou dosud užívají šamani na severní Sibiři.

DŮKAZ

Důkaz – či lépe řečeno soubor indicií – pro tuto hypotézu byl složitý a zavedl Wassona do celé řady oborů, včetně lingvistiky. Opíral se o následující skutečnosti: Védské popisy Somy – které jsou co do konkrétních údajů skoupé, i když básnické obrazy jsou mimořádně bohaté – se vůbec nezmiňují o listech, semenech, plodech, květech ani kořenech, tedy o čemkoli, co by patřilo k běžné, chlorofyl obsahující rostlině. Není v nich ani zmínka o tom, že by byla zelená, černá, šedá, tmavá či modrá – tedy v barvách typických pro vegetaci.

Nejčastějším védským barevným přívlastkem Somy je hari. Hari je příbuzné se slovem hiranja (zlatý) a označuje také červenou; sem patří i německé gelb a anglické „gall“ a „yellow“. V sanskrtské literatuře se hari užívá pro odstíny červené či světlé žluté, vždy s důrazem na jejich oslnivost a zářivost. Když Védy nazývají Somu býkem, bývá to někdy „rudý býk“. („Býk“ je v sanskrtu ustálené označení všeho vznešeného a všeho, co zaujímá vedoucí, dominantní postavení.)

Jiné pasáže popisují Somu jako aruna (cokoli od jasně hnědé po červeň úsvitu), arusa (barva slunce) a babhru (červenohnědá, plavá). Šťáva muchomůrky červené (Amanita muscaria) má právě načervenale hnědý odstín a samotná houba je sytě červená poté, co odhodí svůj zárodečný obal. Jedna z védských pasáží (Rig Véda IX, 71) jako by zachycovala část „životopisu“ muchomůrky červené: „Útočný jak hubitel národů postupuje vpřed, řvouc mocí.

Odvrhuje barvu, jež je jeho. Opouští svůj obal, odchází na dostaveníčko k otci. Z toho, co plave, si stále znovu tvoří svůj slavnostní šat.“ Podle Wassona jde o narážku na mimořádnou sílu, s níž si houba razí cestu k povrchu půdy, a na to, jak pak odhazuje bělavý obal typický pro mladé plodnice muchomůrky červené. „Slavnostním šatem“ jsou podle něj míněny bílé šupiny, které přilnou k vyvinuté plodnici. Védy mluví o tomto svlékání i jinde: „Jako had se vysouká ze staré kůže.“

Rostlina Soma je někdy popisována jako bytost s okem: „Slunce [Soma] hledí okem k milovaným místům a k nejvyššímu místu nebes“, „Soma, jenž má za oko slunce … se vylil … proudí celým světem.“ Wasson upozorňuje, že je sotva pravděpodobné, aby byl takto líčen nějaký liánovitý druh, úponkovitá rostlina nebo mléčnice. Zato muchomůrka červená má masitý, sloupovitý třeň a – jak už bylo řečeno – je jasně červená. Mladá muchomůrka červená opravdu připomíná oko, zvlášť v noci, kdy díky zvláštní schopnosti vyzařování působí, jako by svítila. Masitost stonku Somy je v Rig Védě připomínána opakovaně. Většina náhradních „Som“ navrhovaných pozdějšími autory takový třeň nemá; stonky lián jsou zpravidla dřevité, podobně jako stonky konopí. Pro Wassona tak hypotéza s muchomůrkou červenou vypadala velmi přesvědčivě.

PĚSTOVÁNÍ

Muchomůrku červenou (Amanita muscaria) se dosud nepodařilo úspěšně vypěstovat – ani v laboratorních podmínkách. Objevuje se výhradně u paty borovic, jedlí a zejména bříz.

Většina badatelů se shoduje, že Árjové pocházeli ze severovýchodní Evropy, kde se na delší dobu usadili na náhorní rovině poblíž Kaspického moře, a teprve poté pronikli do údolí Indu a do zbytku Indie. Jazykové rozbory ukazují, že nějaký čas žili v těsném kontaktu s finsko‑ugricky mluvícími kmeny, které od nich převzaly určité výrazy. Původní oblast finsko‑ugrických jazyků leží v severní Sibiři, ale historické prameny dokládají, že mluvčí těchto jazyků přišli kolem roku 2500 př. n. l. do styku s indoevropskými národy v okolí Kaspického moře. Amanita muscaria roste od hladiny moře po celé trase od Kamčatky až po Norsko. V Indii se však vyskytuje jen v nejvyšších pohořích, zhruba od 2400 metrů výše. Dodnes ji lze nalézt na horských hřebenech Hindúkuše a v Himálaji. Ve všech těchto oblastech rostou hojně břízy, borovice i jedle. V údolích jižně od Amudarji ani na planinách Gangy se ale tyto stromy – a spolu s nimi ani Amanita muscaria – nevyskytují.

Podle Wassonovy teorie Árjům zásoby muchomůrky červené došly, když pronikli do severozápadní Indie; to by vysvětlovalo, proč se Soma v pozdějších védských hymnech a bráhmanách ztrácí a proč texty hovoří o různých náhražkách. Tajemství obklopující nápoj Soma však přetrvávalo ještě dlouho. Ve Védách se přitom nikde nemluví o valli, tedy o popínavé liáně; tento výraz se objevuje až v pozdější literatuře – podle Wassona v době, kdy už Amanita muscaria jako Soma dávno nepřicházela v úvahu.

Příprava

Pokud se měl nápoj Soma používat při rituálech, bylo nutné jej nějakou dobu uchovat. Po sklizni se proto nejprve sušil; vyschlé stonky se pak máčely ve vodě a následně lisovaly mezi kameny, případně mezi kamenem a prknem. Védy zmiňují tři filtry, jimiž šťáva procházela, než byla vypita. Jeden z nich byl z beránčí vlny. Za první filtr se považovalo samotné slunce a Wasson cituje z Rgvédu několik pasáží, mimo jiné tuto: „Jasné paprsky slunce se rozprostírají po hřbetu nebes, filtru, ó Somo… Vládce všeho, co spatřilo sluneční světlo, Soma se očišťuje. Když přemohl věštce, rozezvučel slovo Cesty, on, očištěný slunečním paprskem, Otec básní, Mistr‑básník, jenž nemá sobě rovného.“ Třetím filtrem byl kněz. Ano, proces spočívající v natrávení této houby a následné konzumaci vzniklé moči byl bezprostředním a méně nevolnost vyvolávajícím způsobem, jak prožít psychedelické stavy. Odpudivé? Možná. Vlastně ano. Pro Árje to však byl nejúčinnější a nejrychlejší způsob požití, protože kyselé prostředí při trávení vytvářelo další aktivní látky vhodné k dalšímu užití.

Křesťanská souvislost

Také mytologie má k muchomůrce červené co říct. Wasson uvádí reprodukci fresky z roku 1291 v kapli opatství Plaincourault ve Francii, na níž je muchomůrka červená zobrazena jako strom, z něhož had podává Evě zakázané ovoce. V roce 1924 Rusové objevili starobylou mongolskou tapiserii (její vyobrazení Wasson rovněž přetiskuje), na níž ptáci shlížejí z vysokých útesů na houby. A jedna z fresek v jeskyních Adžanta v Indii zobrazuje útvar nápadně připomínající muchomůrku červenou. Bývá sepsán jako Pán much, a je skutečností, že muchomůrka červená mouchy přitahuje a kdysi se věřilo, že je zabíjí – ve skutečnosti je však jen dočasně omráčí. Až donedávna sloužila v evropských domácnostech jako přirozená mucholapka. Pro další bádání i spekulace je tu stále spousta prostoru. Zatím však tato teorie zůstává jediným skutečně přesvědčivým vysvětlením záhadného nápoje soma, které máme k dispozici.

Miguel Antonio Ordoñez

Miguel Ordoñez vystudoval masová média a komunikaci (AB Mass Media and Communications) a psaní se věnuje už více než 13 let. Od roku 2017 se specializuje na tvorbu obsahu o konopí. Díky systematickému, pečlivému studiu a vlastním zkušenostem si vybudoval hluboké a ucelené znalosti v této oblasti.

Přečíst celý životopis