Rozhovor s Jonem Hopkinsem o albu Music For Psychedelic Therapy

V tomto rozsáhlém rozhovoru se bavíme s Jonem Hopkinsem o jeho nedávné nahrávce Music for Psychedelic Therapy. Toto vizionářské dílo vzniklo jako hudební průvodce pro lidi během psychedelického prožitku.

Celý rozhovor si můžete právě teď pustit na Spotify. Poznámka: audio verze rozhovoru je v angličtině.

Od zvuků ekvádorské džungle až po lesy na jihu Anglie – tahle deska nemá obdoby. Pohybuje se někde na pomezí ambientní zvukové krajiny a silné symfonie; je hluboce dojemná a zároveň zvláštně neutrální. Právě tenhle rozpor jí umožňuje být společníkem lidem v nejhlubších vrstvách psychedelického prožitku – provází je, ale zároveň jim nezasahuje do cesty.

Namísto klasického „poslouchání hudby“ vytváří Music for Psychedelic Therapy spíš prostor, ve kterém lze jednoduše být a vydat se na vlastní, jedinečnou vnitřní cestu.

Max: Co v tobě probudilo zájem o psychedelika? Byla to nějaká konkrétní událost, nebo se to vyvíjelo postupně?

Jon: Můj vztah k nim je dlouhý a docela složitý. Začalo to v pubertě, kdy jsem experimentoval s konopím – které se obvykle neoznačuje za psychedelikum, ale pro mě patří k těm nejsilnějším. A já tehdy vůbec nevěděl, co dělám. Rozhodně jsem to přeháněl.

Výsledkem těch experimentů ale bylo, že se mi otevřel vnitřní svět, o jehož existenci jsem předtím neměl tušení. Jako by někdo odhrnul oponu a ukázal mi vnitřní vesmír plný zázraků. Vždycky to byly velmi blažené zážitky a vždy ruku v ruce s hudbou – extrémní tělesné vlny, neuvěřitelné vizuální obrazy a spousta dalšího.

Po pár letech to ale přestalo fungovat. Pořád jsem se snažil dostat zpátky na to samé místo, ale nešlo to, a začalo to na mě mít spíš negativní dopad. Tak jsem to utnul a k psychedelikům jsem se znovu vrátil až asi o osm let později, někdy ve 26–27 letech. Mezitím jsem se naučil meditovat a ovládat dechové techniky, takže jsem se cítil mnohem víc uzemněný a schopný se v tom vnitřním prostoru orientovat.

Max: Myslím, že schopnost trochu nestranně pozorovat, co se ti děje v hlavě, opravdu pomáhá z psychedelické zkušenosti vytěžit maximum – místo aby byla jen chaotická.

Jon: Přesně tak. Takže když jsem se pak vrátil k houbám, poprvé to bylo v naprosto bezpečném a nádherném prostředí – na pláži ve Skotsku, s partou svých nejstarších přátel. Nebylo to vyloženě ceremoniální, spíš takové „pijeme a jíme hromadu hub“.

Bylo to ale neuvěřitelně krásné a klidné a plné smíchu. Měl jsem pocit, že jsem se úplně probudil k majestátu přírody. Jak se rozednívalo, jen jsem na všechno zíral s úžasem, jako bych to viděl poprvé v životě. Tyhle momenty na houbách známe asi všichni – a pro mě to bylo opravdu životní zlom.

Vybavuju si, jak mě tehdy napadlo, jak neuvěřitelné je, že si můžeš utrhnout houbu ze země a ona ti daruje zážitek, po kterém máš potřebu chránit ekosystém, ze kterého vzešla. Jako by to byl jakýsi mechanismus sebezáchovy samotné Země, víš?

Max: To je vlastně docela krásný způsob, jak o tom přemýšlet. Máš nějaký konkrétní pohled na to, co psychedelická zkušenost je?

Jon: Je jich strašně moc typů. Zážitek z nich se podle látky hodně liší. Pro mě je psilocybin spíš „ven směřující“ zážitek, zatímco jiné látky tě zavedou hluboko na záměrnou vnitřní cestu – a to může být mnohem intenzivnější.

DMT zážitek stojí úplně mimo tohle všechno – jako bys byl v úplně jiné rovině reality, která s našimi malichernými lidskými starostmi nemá skoro nic společného. Psilocybin tě naproti tomu často vede k tématům ve tvém životě, na která se potřebuješ podívat.

Max: „Vést“ je přiléhavé slovo. Mám pocit, že mi vždycky svým způsobem drží za ruku a ví, co je pro mě nejlepší. I když tě vezme do temných míst, dělá to docela laskavě.

Jon: I když když člověk přežene dávku – já jsem byl vždycky trochu opatrný, protože tenhle typ zážitku nechci – houby umí být pěkně záludné a ve velkých dávkách si jedou svoje podivné agendy. Do těch absurdně vysokých dávek se ale nepouštím.

Max: S tvojí deskou Music for Psychedelic Therapy jsem si chtěl už delší dobu udělat vlastní zkušenost – a nedávno jsem to udělal. Vzal jsem houby s MAOI a zážitek byl skoro jako DMT trip.

Jon: Páni, jak dlouho to trvalo?

Max: Asi 8 hodin, ale vrchol byl silnější než kdy dřív a držel se v té intenzitě po celou dobu.

Jon: To zní dost náročně.

Max: Jo, bylo to. Měl jsem vize a podobně. Docela zvláštní, ale zároveň úžasné. A tvoje album – hrálo v tom velkou a skvělou roli.

Jon: Jediný problém s tou deskou je, že by vlastně potřebovala trvat 8 hodin. Ale trvalo by mi asi osm let ji takhle dlouhou vytvořit. Určitě někdy vzniknou i další „svazky“. V současné podobě ale nejvíc sedí na délku ketaminového zážitku – tomu sedí asi nejlíp.

Max: Skládal jsi ji přímo s ketaminem v hlavě?

Jon: Ne nějak cíleně. Ketamin se obvykle nezařazuje mezi psychedelika, ale pokud psychedelikum chápeme doslova jako „to, co odhaluje mysl“, tak je pro mě úplně stejně psychedelický.

Myslím, že album vyrůstá ze směsi ketaminových a DMT zážitků. Spousta zvuků je mnohem blíž DMT zážitku, ale je zasazená do ketaminového prostoru, který je bezpečnější, bez výrazného strachu a navíc krátký.

Pro mě – a mnozí se s tím ztotožňují – hudba, zvlášť takováhle plně pohlcující zvuková kompozice, na ketaminu úplně zhmotní. Stane se z ní celý tvůj vesmír, prostor, ve kterém pobýváš. A já měl najednou pocit, že mám super-schopnost: vytvořit vesmír a pak ho hodinu obývat. Jako kdybys navrhnul zvukový palác a pak se v něm šel procházet. Bylo to jako sen.

Max: Jo, přesně. Ten „sonický palác“ je dobrý obraz. Zkoušel jsem při poslechu meditovat a za zavřenýma očima se mi otevřel jakýsi fraktální, ale v čase neměnný prostor – strukturovaný svět, který nabral rozměry, jež jsem nedokázal pojmout. Nebyla to striktní forma, ale byla hodně přítomná a neskutečně příjemná.

Jon: Ke konci procesu jsem asi každé tři týdny podnikal ketaminové cesty jen proto, abych si ověřil, jak to funguje. A v určitém momentu jsem úplně instinktivně věděl, že už není co měnit. Že „to“ je hotové. Co přesně to „to“ je, vlastně nevím. Ale bylo jasné, že je konec. Jako by za tím celým byla nějaká zvláštní inteligence, která nepochází přímo ode mě, ale je jaksi velmi intuitivní.

Max: Jasně. A v tomhle duchu – když jsi album skládal, měl jsi dopředu v hlavě, že celá nahrávka vytvoří posluchači jakousi trajektorii? Protože já měl pocit, že mě velmi jasně bere na různé místa a pak příběh uzavírá. Nebo to vzniklo samo od sebe?

Jon: Moje tvorba je vždycky organická. Nikdy si předem neplánuju strukturu. Část „Tayos Caves“ jsem napsal jako první a původně měla být samostatnou skladbou. Když se pak objevila „Sit Around the Fire“, která album uzavírá, došlo mi, že vlastně držím v ruce závěrečnou skladbu celé desky.

V tu chvíli se spustila myšlenka, že z toho bude celé album v tomhle duchu. A pak už šlo hlavně o to zůstat věrný té samé intuici jako u předchozích desek – prostě pracovat dál a nechat věci do sebe zapadnout. Věřit, že se to stane, protože v řízení je podvědomí.

Max: U kreativity je podle mě to „pouštění kontroly“ a nechání procesu, aby vedl on, úplně klíčová praxe. Aspoň u mě se věci nejlíp vyvíjejí, když je nechám, aby se vedly samy.

Jon: Přesně. Je to vlastně proces odstraňování sebe sama z cesty, jak se říká.

Max: U závěrečné skladby – vzhledem k tomu, jak se celá zkušenost na albu vyvíjí – mi přišlo docela vtipné, jak na konci zaznívají slova. Napřed je to docela „ego trip“ a potom se to postupně rozpouští, až k rozpuštění ega. A ta slova to ke konci krásně potvrdí. Zároveň je v tom humor a taková přátelskost, sdílenost – najednou jsem měl pocit, že to nebyla jen moje osamělá cesta, ale společný zážitek.

Jon: To je moc hezké. A zajímavé je i to, že když Ram Dass ten projev pronášel – a je jedno, jestli si to člověk uvědomuje nebo ne – nemluvil do mikrofonu ve studiu, ale k davu lidí. Posloucháš tedy něco, co bylo původně kolektivním zážitkem. V jeho hlase je slyšet, jak je naladěný, maximálně přítomný v okamžiku, a ten pocit předává lidem. Možnost zahrnout tohle na album byla neuvěřitelná. Dodnes je pro mě tak trochu záhadou, jak se to celé sešlo.

Max: Jak dlouho jsi o té konkrétní nahrávce věděl? Našel jsi ji až během práce na desce?

Jon: Ne, přišlo to přes hudebníka jménem East Forest, se kterým jsem byl nějakou dobu v kontaktu. Spolupracoval s Ram Dassem před jeho smrtí a nahrál některé z jeho posledních veřejných projevů. A po jeho smrti ho Nadace Ram Dasse požádala, aby další objevené nahrávky ze starých kazet zhudebnil. Ozval se mi, poslal mi tenhle projev a pak i ty úžasné vokály v pozadí, které jsou na skladbě slyšet. A já jsem přes to všechno dopsal zbytek. Prostě se to stalo. A bylo to hodně synchronní: přišlo to krátce poté, co jsem dokončil „Tayos“ a začal si uvědomovat, jak nesmírně léčivé a naplňující je vytvářet tenhle typ hudby – hudby, o které mám pocit, že jsem ji sem přišel dělat.

Max: Jasně. Měl jsem nedávno trip, během kterého mi došlo, jak zvláštní napětí je mezi tím, že životy většiny lidí jsou si vlastně dost podobné, a zároveň tím, že se každý cítí dost osaměle. A pak jsem zjistil, že něco podobného jsi už někde řekl nebo napsal.

Jon: Tuhle zkušenost jsem měl taky – a je zajímavá. Před pár víkendy jsem byl na Glastonbury s partou blízkých přátel a s bráchou. Byla to neskutečná zábava. V těch magických zákoutích Glastonbury – obří scény mě moc nelákají – jsem hodně intenzivně cítil čistou blaženou pospolitost. A v tom světle pak strašně ostře vyniklo, jak málo se tak cítíme v běžném životě. Bylo to i docela smutné.

Zároveň je ale hrozně důležité se těchto kolektivních stavů blaženosti občas dotknout, abychom nezapomněli, že jsou možné – a že by vlastně měly být standardem. V zdravé komunitě by ses takhle mohl cítit dost často. My jsme se ale nějak zatlačili do kouta izolace a zapomínáme na to. A právě psychedelika nám tohle můžou znovu připomenout – to, co tu vždycky bylo.

Max: Jo. A přijde mi, že je to hodně propojené i s přírodou. Na psychedelikách cítím jednotu a prosté bytí, které dokážu střízlivý zažít hlavně v přírodě – ale jinde ve světě už mnohem hůř. A podobně funguje i umění; dokáže lidi sjednotit pod jedním „deštníkem“, že?

Jon: Přesně. Pro mě je to vlastně jeho smysl. Důvod, proč tvořím tuhle hudbu… někde jsem slyšel větu ve smyslu: „Vytváříš to, co chceš na světě vidět“ nebo „to, co chceš na světě slyšet“. Tahle deska do té doby neexistovala – ale já ji potřeboval. V první řadě pro sebe. A pokud funguje pro mě, je šance, že bude fungovat i pro ostatní.

Bylo fascinující ji vypustit do světa, protože jde o vysoce nekomerční album – rádio ho v podstatě nehraje, musí si hledat cestu samo. A dělá to zajímavým, pomalým, ale vytrvalým způsobem. Když se potkávám s lidmi na různých akcích – ať už jsou přímo k albu, nebo na mých běžných koncertech, které jsou víc taneční – dostávám zpětnou vazbu, o jaké se mi ani nesnilo. Hodně lidí říká, že jim deska reálně pomohla – zvlášť ve vztahu ke ztrátě a zármutku, v pochopení a nahlédnutí smutku z jiné perspektivy. Zdá se, že to je jedna z věcí, které pro lidi dělá – a já vlastně ani nevím, jak.

Moje vlastní zlomené srdce je v tom samozřejmě taky – do všeho, co člověk píše, se otisknou jeho zkušenosti. I když jsem zatím nezažil smrt blízkého člověka, zažil jsem rozhodně ztrátu lidí, které jsem miloval. V hudbě jsou tedy jemné proudy zlomeného srdce – a hudba má zvláštní schopnost je pojmout, učinit je jaksi poetickými, a tím trochu snesitelnějšími.

Max: Jasně, tomu věřím. Je to vlastně čistý výraz, že?

Jon: Ano. Zvlášť u hudby bez textu. Na téhle desce jsem snad nejpoctivěji, jak jen to jde, odhalil svůj vnitřní svět a vlastní zkušenosti. Ale protože je ta hudba abstraktní, nikdo nikdy přesně neví, co je v ní zakódováno – každý si ji přeloží po svém a uslyší v ní něco jiného. Já jen vím, že pro mě je to přímý překlad mého jádra. A mít možnost tohle dělat je neuvěřitelné privilegium.

Max: Když člověk odstraní jazyk a slova, trochu se tím zbaví i ega, že? Protože už nemá potřebu sám sebe vysvětlovat v nějakých pevných pojmech.

Jon: Přesně. V jistém smyslu je tohle velmi bez-ego deska. Jak jsem říkal, nemá žádný velký komerční potenciál. Na to jsem při jejím vzniku vůbec nemyslel. Ne že bych se běžně hnal za komercí – to bych asi nestrávil 20 let tvořením podivných instrumentálních věcí. Ale možná ve mně dřív někde vzadu seděla myšlenka, že to musí fungovat i na pódiu před lidmi. Tady jsem to vůbec neřešil. Zkušenost tvoření byla extrémně čistá – a to bylo hrozně osvěžující.

Max: Vracíš se k albu jako posluchač i dnes? Používáš ho sám při psychedelických cestách?

Jon: Určitě. Pro mě je klíčové ho delší dobu neposlouchat, aby si uchovalo zvláštnost. U ostatních mých alb je největší blaženost vždycky ve fázi tvorby. Jakmile je hotovo a vydané, musím z něj postavit koncertní show a hrát ty skladby pořád dokola – a tím dočasně ztratí kouzlo, dokud nezačnu vymýšlet nové variace.

Tuhle desku ale živě odehrát nejde – je prostě taková, jaká je. Děláme jen pohlcující „poslechové ceremonie“, kde se album pouští ve vícekanálovém zvuku a lidé jen leží a nechávají se jím unášet. Není to o vystupování. Takže jsem se nikdy nemusel přeposlouchat. Klidně ji půl roku neslyším a pak s ní mám skvělý trip. A to je úžasné, protože přesně k tomu měla v jádru sloužit.

Max: Musí být krásné zažít, jak tvé „minulé já“ bere to současné na cestu.

Jon: To sedí. Hezky řečeno.

Max: Četl jsem, že ti někdo přehrál sadu tvých nahrávek venku v přírodě, pak je znovu nahrál a poslal zpět. Ten přírodní zvuk je na albu fakt hmatatelný, díky čemuž jsem měl silný pocit prostoru – ta otevřenost je v určitých momentech dobře slyšet.

Jon: To jsem byl já a můj kamarád Dan, který tvoří pod jménem 7Rays. Je to člověk, se kterým jsem sdílel hodně DMT zážitků. Nebylo to tak, že bychom tohle všechno plánovali, ale chtěl jsem do desky dostat ten zvláštní pocit, který zažiješ, když na chvíli vyjdeš z místnosti, kde tripuješ, ven do noci. Když musíš z nějakého důvodu ven, nad hlavou měsíc, ticho, v našem případě lesy v Devonu. Možná slyšíš sovu, možná jdeš jen na záchod. Ale na pár vteřin tě obklopí úplně jiný svět.

Když se pak vrátíš dovnitř, hudba pořád hraje a trip jako by zase „naskočí“ dál. Tohle se na desce objevuje hlavně v druhé polovině – motiv vycházení z místnosti a návratu. A když jsi „zpátky uvnitř“, jsi zpátky opravdu naplno. Někdo mi kdysi popisoval, jak místnost, ve které se trippy odehrávají, začne mít svojí energii – slyšel jsem i výraz „acid room“. Lidé do ní vejdou a doslova cítí hustotu těch předchozích zážitků.

Max: Jo, rozhodně. A je vtipné, že zmiňuješ sovu, protože na albu je v jednom momentu slyšet její houkání. Pamatuju si, jak se v té chvíli všechno nádherně otevřelo – klid, ticho, mír. Přesně jak to popisuješ.

Jon: Přesně tak. Všechny ty momenty, všichni ptáci, které tam slyšíš, jsou „skuteční“. Nic není z fonotéky, nebylo to: „Aha, tady by se hodila sova.“ Dan stál venku pod měsícem, kouřil dýmku a dělal většinu terénních nahrávek – kromě těch z Ekvádoru. A sova se tam prostě objevila. Tak jsme si řekli: dobře, tak sova asi chce být na desce taky. A já jsem se učil tyhle věci důvěřovat – že se samy chtějí zapojit.

Max: Je krásné, že je to vlastně mix ekvádorského pralesa a Devonu.

Jon: Přesně. Je to další překlad mojí životní zkušenosti do hudby. Deska se sice „narodila“ v Ekvádoru, ale většina mých psychedelických zážitků se odehrála v anglických lesích, a ty mě čím dál víc zajímají. I tady jsme totiž kdysi měli vlastní původní moudrost – která byla do značné míry vyhlazena.

Pořád ale existují lidé, kteří o ní něco vědí, a tu energii cítíš na místech jako Devon, Cornwall nebo skotská vysočina. A ve Walesu a Irsku je té magie podle mě ještě víc. V poslední době mě tohle hodně přitahuje.

Dnes je velká pozornost soustředěná na Ayahuascu a Huachumu (San Pedro). Tyhle tradice se uchovaly a všichni o nich ví. Ale my jsme měli vlastní, a ty bych chtěl víc poznat. Měli jsme svoje šamany, svoje šamanské písně. Tohle album je takový můj ekvivalent – zahrnuje zvukové krajiny, ve kterých jsem vyrůstal a které dál prožívám.

Max: Mám teorii, že alternativní drogová kultura v Bristolu je přímá linie od pohanských a druidských náboženství v západní Anglii, kde se před tisíci lety používaly houby.

Jon: Klidně bych tomu věřil. Ta magie tam pořád je. Nemyslím si, že by úplně zmizela. Hodně mě teď láká učit se o našich vlastních mytologiích a dávné historii. Jenže spousta z toho je zakrytá. A navíc proběhl vědomý, opakovaný pokus ji vymazat – ze strany různých mocenských skupin, z nichž křesťanství hrálo velkou roli.

Max: A i dnes je – říká se tomu Druidism?

Jon: Druidry.

Max: Druidry…

Jon: Asi.

Max: …k smíchu. Zatímco různé formy šamanismu v jiných kulturách vnímáme jako posvátné, tajemné a úžasné. Jakmile se ale člověk snaží vytáhnout na světlo vlastní historii Británie, je to hned označené za hippie nesmysly. Přitom v tom pravděpodobně bude spousta hodnotného.

Jon: Pro mě je ta hodnota stejná. Jenže většina původních kultur, ať už tady nebo jinde, neměla psané záznamy – vše se předávalo ústně. A jakmile se ten řetězec přeruší, je pryč. To je těžké.

Proto je kolem spousty věcí, třeba původu Stonehenge, tolik nejistoty. Neexistuje důkaz, že by měl něco společného s druidy, i když tam dnes mnoho druidů chodí. Pravdu vlastně neznáme – je to tajemství. A tajemství nás přitahují. Co se mi na tvorbě hudby na tohle téma líbí, je, že nemusím vynášet žádná faktická tvrzení. Jen vyjadřuju pocit – pocit místa. A kousek magie toho místa se pak do hudby otiskne.

Max: A medituješ, pokud vím?

Jon: Ano. Je to u mě dlouhý proces – asi 22 let. Vyzkoušel jsem různé formy, ale nejvíc mi změnila život transcendentální meditace (TM), kterou jsem se naučil zhruba před osmi lety. To byl největší zlom. Důležitá pro mě ale byla i kundaliní meditace, různé druhy breathworku a samozřejmě jóga.

Max: A používáš tyhle techniky i na psychedelikách?

Jon: Dechové techniky určitě. U TM jsem nikdy neměl potřebu ji na psychedelikách praktikovat – sama o sobě je dost „tripová“. Nevím jak ty, ale já mám na houbách vždycky chuť se protahovat a hýbat tělem v různých jógových pozicích. Člověk přesně ucítí, kde má uložené napětí.

Max: Jo, pohyb na houbách je neskutečně příjemný. Máš nějaké oblíbené psychedelikum, nebo drogu obecně?

Jon: Upřímně? Pivo. Ale kromě něj procházím fázemi. DMT musím uznat jako nejvlivnější a nejsilnější. Možná ho ale už nikdy nevezmu – mám pocit, že tak extrémní zkušenost znovu nepotřebuju. Když jsem ho bral, měl jsem pocit, že chodím do školy a musím se něco naučit. Lekce, které byly potřeba, abych mohl vytvořit tohle album. Teď, když je hotové, si nejsem jistý, jestli se potřebuji vracet.

Takže asi nejvíc ketamin. Musím si ale hlídat, abych ho nebral často, protože má návykový „ještě jednou“ potenciál, který jiné psychedelika tolik nemají. Přitahuje mě na něm délka účinku – do hodiny a půl jsi čistý – a přitom se dostaneš k velmi hlubokým vrstvám sebe sama a můžeš je „přeskládat“ do zdravější podoby. To mi přijde nesmírně silné a také velmi moderní – jako lék, který odpovídá potřebám dnešní doby.

Max: Fascinující. Budu si ho muset znovu najít. Před lety jsem si ketamin úplně zkazil a od té doby se ho bojím.

Jon: Taky jsem si ho zkazil. Problém černého trhu je, že k látkám není vzdělání ani regulace. Když mi bylo 28, dal jsem si ho hromadu po čtyřech pivech, aniž bych tušil, jak nebezpečná je tahle kombinace. Bylo mi strašně zle – jeden z nejhorších zážitků v životě. Jako kdybys hodinu jel pozadu hlavou dolů na horské dráze a celou dobu zvracel. Nekonečné peklo.

Pak jsem ho dlouhé roky nebral, dokud se znovu nezačalo mluvit o jeho léčebném potenciálu. Tehdy mi došlo, že označení „k-hole“ je vlastně skoro urážlivé – ten prostor je sakrální. Představa ketaminu v klubu je pro mě extrémně odpudivá – hlavně kvůli bezpečí. Kdybys ho chtěl znovu zkusit, doporučil bych meditovat, vytvořit si doma záměrný, bezpečný prostor a začít rozumně nízkou dávkou, abys zjistil svou toleranci. K tomu správná hudba, vhodná místnost a ideálně i důvěryhodný člověk jako sitter – a pak má smysl se tam vracet.

Max: Používáš trip sittery? Mně to vždycky přišlo zvláštní – pokud ten člověk nemá obrovskou empatii a osobní zkušenost, střízliví lidé mě na psychedelikách spíš znervózňují.

Jon: Jo, sitter musí být někdo, koho dobře znáš a kdo buď sám užívá malou dávku, nebo je přirozeně „psychedelický“. Být hlídán úplně náhodným střízlivým člověkem by mi připadalo dost rušivé. U ketaminu jsem většinou sám, ale u DMT – protože trip trvá asi 15 minut – jsme to s Danem řešili tak, že jsme si dělali navzájem sittery. A to je poměrně jednoduché.

Max: Jednou jsem kouřil DMT s kamarádem a byl to nejdivnější zážitek života. Celou dobu jsme spolu nepromluvili a až potom jsem řekl: „Neměl jsem ponětí, kdo jsem.“ A on: „Já taky ne.“ Jako bychom se uprostřed někde spojili do jednoho vědomí. A měl jsem pocit – podobně jako má každá tónina v hudbě určitý náladový odstín – že přesně cítím, jaké to je být jím. Hrozně zvláštní.

Jon: Vlastně mě to ani tak nepřekvapuje – je to prostě další ukázka té magie. A něco podobného se děje i s ketaminem. Jsem přesvědčený, že je možné komunikovat psychicky. Když jsi s někým v místnosti, oba to berete s respektem a „letíte“ vedle sebe, komunikujete spíš energeticky než slovy. Pro mě je to velmi skutečný pocit. Nedá se to změřit a může to znít jako magické myšlení, ale zažil jsem to tolikrát, že už neřeším, jestli je to „objektivně pravda“ – důležitý je zážitek.

Max: Jo. Myslím, že lidské mysli – i když třeba skrze tělo, způsobem, kterému ještě nerozumíme – určitě umějí komunikovat i jinak než jazykem.

Jon: Samozřejmě.

Max: Doporučil bys kromě své desky ještě nějakou jinou hudbu přímo pro psychedelickou terapii?

Jon: Dlouhých kompaktních nahrávek není mnoho – i proto jsem chtěl udělat právě takové album. Existuje ale spousta kratších věcí. Jedna z mých nejoblíbenějších je Vaporware 01 od Donato Dozzy. Pak Evening Side od Four Tet. A na novém albu Kelly Lee Owens je několik nádherných skladeb – třeba jedna pojmenovaná po velšském slově pro dech (Anadlu, LP.8), které v ní opakuje. Rozhodně doporučuju poslechnout si ambientní skladby z téhle desky.

Max: Skvělé, díky. A nakonec otázka čistě pro mě – vrtá mi hlavou už roky. Ve skladbě Immunity, která je mi hrozně blízká, je takový zvuk, není to úplně perkuse, ale drží po celou dobu rytmus. Co to je za sampl?

Jon: To je pedál klavíru. Konkrétně měkký pedál, který vrže, a k tomu sustain pedál. V podstatě jsem z nich udělal bicí.

Max: Nádhera. Fakt jsem se to snažil roky rozluštit. Teď už to vím. Super.

Jon: Jo.

Max: Díky moc.

Jon: Já děkuju, byl to moc příjemný rozhovor. Užij si víkend.

Max: Super, ještě jednou díky.

Pokud vás láká vyzkoušet Music for Psychedelic Therapy na vlastní kůži, rozhodně ji doporučujeme. I čistě jako zvukový zážitek je ta deska výjimečná, ale její propojení s psychedelickou zkušeností je – jak už název napovídá – až překvapivě přesné. Pokud k ní hledáte vhodný psychedelický doprovod, zamiřte do Zamnesia Houby a vyberte si ideálního společníka.

Lysohlávky

Vše pro milovníky hub. Pěstební sady, magické lanýže, microdosing balíčky, stříkačky s tekutou kulturou, lahvičky se sporami a kultury.

View products

Desku Music for Psychedelic Therapy pořídíte na stránkách Domino Records.

Pro jedinečný, pohlcující zážitek s hudbou Jona Hopkinse se podívejte na projekt Dream Machine.

Hudbu dalších umělců, kteří v rozhovoru zazněli, najdete zde:

• 7Rays
• East Forest
• Donato Dozzy
• Four Tet
• Kelly Lee Owens

Max Sargent

Max píše už víc než deset let a v posledních letech se zaměřuje na novinařinu v oblasti konopí a psychedelik. Spolupracoval se společnostmi jako Zamnesia, Royal Queen Seeds, Cannaconnection, Semena Gorilla, MushMagic a mnoha dalšími, takže má zkušenosti s širokým spektrem celého odvětví.

Přečíst celý životopis