
Psychedelika urazila v posledních desetiletích obrovský kus cesty. Některá z nejznámějších – LSD a psilocybin – byla poprvé syntetizována už ve 30. a 50. letech minulého století, než byla rychle zakázána. Dnes je věda i běžná kultura znovu berou na milost a nové studie přinášejí pozoruhodné výsledky.
Pojďme se seznámit s „hvězdami“ mezi psychedeliky, které stály – a stále stojí – v čele výzkumu a aktivismu kolem těchto záhadných látek.
Albert Hofmann se narodil 11. ledna 1906 v Badenu ve Švýcarsku rodičům Adolfu Hofmannovi a jeho ženě Elisabeth (rozené Schenkové) a vyrůstal jako nejstarší ze čtyř sourozenců. Když jeho otec, který pracoval jako nástrojář v továrně, vážně onemocněl, musel začít přispívat do rodinného rozpočtu, a proto nastoupil do obchodního učení, které také úspěšně dokončil.
Současně se připravoval na ukončení středoškolského vzdělání. V tomto období jej finančně podporoval kmotr a v roce 1925 mohl začít studovat chemii na Curyšské univerzitě, kde o čtyři roky později promoval s vyznamenáním. Až do svého odchodu do důchodu v roce 1971 pak více než čtyři desetiletí působil jako chemik ve společnosti Sandoz v Basileji.

Hofmann pracoval v lékárensko-chemickém oddělení laboratoří Sandoz v Basileji, kde zkoumal obilnou houbu námel. Cílem bylo vyvinout přípravek povzbuzující krevní oběh a dýchání. V roce 1938 syntetizoval několik amidových derivátů kyseliny lysergové. Pětadvacátá sloučenina vyvolávala u pokusných zvířat neklid, ale nezdála se být natolik užitečná či slibná pro další farmakologický výzkum, a proto se v testování nepokračovalo. Až do 16. dubna 1943, kdy se rozhodl LSD znovu připravit.
Během práce s touto látkou se náhle začal cítit neklidný, bylo mu nepříjemně a lehce se mu točila hlava. Musel přestat, sedl na kolo a odjel domů. Jakmile dorazil, musel si lehnout a zavřít oči, protože denní světlo vnímal jako nepříjemně ostré a intenzivní. Následující dvě hodiny prožíval mimořádně silnou představivost a „viděl“ to, co popsal jako nepřetržitý proud kaleidoskopických her barev, fantastických obrazů a úžasných tvarů. Ve své knize „LSD – Mé obtížné dítě“ přiznává, že LSD zřejmě neúmyslně vstřebal přes konečky prstů.
19. dubna 1943 v 16:20 Hofmann úmyslně požil 250 mikrogramů LSD – dávku, která se dnes považuje za zhruba tři- až pětinásobek běžné účinné dávky. A ne, tento čas nemá nic společného s původem „420“, který používají kuřáci marihuany.
O tři dny později si zapsal, co se stalo poté, co v rámci vlastního pokusu požil LSD 25. Uvedl, že kolem 17:00 pocítil lehkou závrať a úzkost, rozmazané a pozměněné vidění, částečné znehybnění a nezvladatelný záchvat smíchu. Dodal, že to, co cítil a viděl, bylo stejného druhu jako zážitek z předchozího dne, jen mnohem intenzivnější.
Stěží byl schopný psát a jen s vynaložením veškerého úsilí dokázal požádat svého laboratorního asistenta, aby ho odvedl domů – NA KOLE! Během této „cesty“ domů měl pocit, že se téměř nehýbou, jeho asistent ale později uvedl, že jeli ve skutečnosti dost rychle.
Jeho vnímání se zcela proměnilo a Hofmann se svého stavu začal obávat, protože vše, co mu dříve bylo důvěrně známé, se stalo podivným, cizím a jako by to získalo vlastní život – všechno se hýbalo. Když potkal sousedku paní R., vnímal ji jako zlou, úlisnou čarodějnici se zkřivenou, pestrými barvami zbarvenou grimasou.
Doma byla závrať a pocit blížícího se mdloby tak silné, že si musel lehnout na pohovku. Ke konci tripu se ale na své prožívání začal dívat s potěšením – už totiž nejen „viděl“ proud fantastických obrazů, které se stáčely do spirál a rozprskávaly se v pestrobarevné fontány při zavřených očích, ale zdálo se, že se s tímto proudem propojilo i jeho sluchové vnímání a každý zvuk měnil podobu obrazů, které se mu zjevovaly.

Od chvíle, kdy začal zkoumat psychedelické látky jako LSD a psilocybin, se stal jejich zastáncem v oblasti psychoanalýzy a také jejich legálního využití pro vědecký výzkum. Kritizoval jejich bezhlavé užívání kontrakulturou 60. let i celosvětový zákaz LSD‑25. Neustále doufal, že jednou budou využívány smysluplně a pod odborným dohledem.
Hofmann se zajímal také o semena Turbina corymbosa, mexického druhu popínavé rostliny z rodu povíjnic (morning glory), která obsahují LSA, lysergamid, sloučeninu chemicky velmi blízkou LSD.
V roce 1962 se Hofmann stal vedoucím oddělení přírodních látek ve společnosti Sandoz a už měl za sebou výzkum halucinogenních látek obsažených v mexických lysohlávkách. Podařilo se mu izolovat a syntetizovat psilocybin a společně s manželkou se vydali na jih Mexika hledat „Ska Maria Pastora“ (Listy Panny Marie Pastýřky) – rostlinu, která je dnes známá jako Salvia divinorum. Získal její vzorky, avšak aktivní látku, diterpen salvinorin A, se mu tehdy identifikovat nepodařilo.
Terence Kemp McKenna se narodil 16. listopadu 1946 v Paonii v Coloradu v USA, v malém městě zaměřeném na chov dobytka a těžbu uhlí. Vyrůstal tam se svým otcem, irským katolíkem a podomním obchodníkem, a matkou, velšskou episkopálkou v domácnosti. Strýc ho zasvětil do světa geologie a Terence si k ní vytvořil vztah, který sám popisoval jako „svou první posedlost“: osamělé hledání zkamenělin v korytech potoků (arroyos) poblíž domova. Tato záliba a jeho bujná představivost v něm probudily hluboký umělecký i vědecký obdiv k přírodě.
V roce 1962, v šestnácti letech, se s rodinou přestěhoval do Los Altos v Kalifornii a střední školu dokončil v Lancasteru. Podle vlastních slov se s marihuanou poprvé setkal krátce po svých sedmnáctých narozeninách v roce 1963 a brzy ji začal užívat pravidelně. Ve stejném roce objevil literární svět psychedelik díky knihám Aldouse Huxleyho The Doors of Perception a Heaven and Hell.

V roce 1965 nastoupil Terence na Kalifornskou univerzitu v Berkeley, kde studoval dějiny umění. V létě 1966 bydlel naproti „podivnému chlápkovi s bytem se zatemněnými okny, v němž měl všechny žárovky natřené na červeno“. Tenhle člověk celé dny posedával s kytarou a dokola brnkal akordy ke skladbě „Freight Train“. Právě on se stal jeho průvodcem do světa LSD – byl to Barry Melton, sólový kytarista kapely Country Joe and the Fish.
Terence později vzpomínal, že jeho první psychedelická zkušenost měla „kvality, které se už nikdy neopakovaly“ a že „se asi hodinu zmítal mezi slzami úžasu a záchvaty nekontrolovatelného smíchu“.
V roce 1967, ještě během studií na univerzitě, objevil tibetské lidové náboženství a začal se mu naplno věnovat. To ho postupně přivedlo ke studiu šamanismu – tomuto období s nadsázkou říkal své „opium a kabalistické období“. V roce 1969 byl Terenceho „zájem o tibetskou malbu a halucinogenní šamanismus“ už natolik silný, že odcestoval do Nepálu, aby se učil tibetský jazyk.
Vyzkoušel si také roli pašeráka hašiše, ale když jednu z jeho zásilek odhalili američtí celníci, musel uprchnout před trestním stíháním a začal se toulat po jihovýchodní Asii. Prozkoumával tam starověké ruiny, v Indonésii sbíral motýly a v Tokiu dokonce nějaký čas učil angličtinu. Po všech těchto východních eskapádách se vrátil do Berkeley, aby pokračoval ve studiu biologie, kterou označoval za „svou první lásku“.
V roce 1971 se on, jeho mladší bratr Dennis a tři přátelé vydali na výpravu do kolumbijské Amazonie. Hledali rostlinu zvanou Oo-koo-hé, u níž se předpokládalo, že obsahuje dimethyltryptamin (DMT). Místo Oo-koo-hé se však setkali s užíváním různých odvarů ayahuascy a yagé a s houbami druhu Psilocybe cubensis.
Tyto „lysohlávky“ se brzy staly hlavním předmětem jejich zkoumání a v La Chorrera se on i jeho bratr rozhodli pro sebezkušenostní experiment. Podle pozdějšího rozhovoru s Terencem ho tato zkušenost „uvedla do kontaktu s ‚Logem‘ – informujícím, božským hlasem, který mu sděloval zjevení“.
V roce 1972 se vrátili do Berkeley, kde začali vyvíjet techniky pěstování psilocybinových hub, zatímco Terence mezitím studoval bakalářský program v oboru ekologie a ochrany přírody. Studium dokončil v roce 1975 a v témže roce vyšla jeho první kniha (napsaná společně s Dennisem) „The Invisible Landscape“. Kniha vycházela z jejich zážitků v Amazonii a už v roce 1976 následovala druhá publikace, „Psilocybin“.
Na začátku 80. let začal Terence otevřeně formulovat své myšlenky o psychedelických látkách a virtuální realitě a na víkendových workshopech znovu a znovu zdůrazňoval zásadní význam přímého, prožitého zážitku – v protikladu k jakékoli dogmatice.
V roce 1992 vydal dvě knihy a definitivně se zařadil mezi ikony populární kontrakultury. Jak Food of the Gods, radikální dějiny vztahu mezi psychedelickými rostlinami a vývojem lidského vědomí, tak The Archaic Revival, soubor článků a přednášek z různých časopisů a vystoupení, ještě posílily jeho vliv zejména na tehdešní rave a taneční scéně.
Terence dál přednášel o užívání rostlinných enteogenů, psychedelik, metafyziky a dalších témat, jako je šamanismus, jazyk, historické a civilizační časové osy a dokonce i teoretické kořeny lidského vědomí – jeho proslulá „Stoned Ape“ teorie.
Střídavě žil v červenolesklých kopcích okresu Sonoma v Kalifornii a na Havaji, ale v roce 1999 ho začaly trápit stále silnější bolesti hlavy, a tak se vrátil do svého domu na „velkém ostrově“ Havaje. Po třech mozkových záchvatech během jediné noci byl odvezen do nemocnice, kde mu diagnostikovali Glioblastoma multiforme a v následujících měsících podstoupil různé léčebné postupy.
Na konci roku 1999 s ním Erik Davis vedl rozhovor, který se stal Terencovým posledním. Během něj McKenna mluvil i o tom, jaké to je, když člověk zná předem datum své smrti:
„Vždycky jsem si myslel, že zemřu někde na dálnici během pár děsivých vteřin, takže nebude čas si nic urovnat. Mít před sebou měsíce a měsíce, kdy na to můžete hledět, přemýšlet o tom, mluvit s lidmi a poslouchat, co k tomu říkají, je svého druhu požehnání. Je to rozhodně příležitost dospět, vzpamatovat se a všechno si srovnat. Když vám vážný chlap v bílém plášti oznámí, že do čtyř měsíců budete mrtví, rozsvítí to v hlavě všechna světla. … Udělá to život bohatým a bolestně krásným. Když se to stalo a já dostal tyto diagnózy, viděl jsem – po vzoru Williama Blakea – světlo věčnosti prosvítat každým listem. Dokonce i brouk, který si to šinul po zemi, mě dojímal k slzám.“
McKenna zemřel příliš mladý 3. dubna 2000, ve věku pouhých 53 let, obklopen svými nejbližšími. Zůstaly po něm jeho dcera Klea, syn Finn a bratr Dennis.
Alexander „Sasha“ Theodore Shulgin během svých experimentů syntetizoval a na sobě vyzkoušel více než tři sta psychoaktivních látek, a patří tak k lidem s nejrozsáhlejší osobní i praktickou zkušeností s psychedeliky. K jeho nejznámějším objevům patří sloučeniny DOM a 2C‑B. Na ulici byl DOM známý pod označením STP neboli Super LSD. Výsledky své práce zveřejnil ve čtyřech knihách a více než dvou stech odborných článcích.
Alexander se narodil 17. června 1925 v kalifornském Berkeley rodičům Theodoru Stevensu Shulginovi a Henriettě D. Shulgin. Otec pocházel z ruského Orenburgu a do Spojených států emigroval v roce 1923, zatímco Henrietta se narodila v Illinois. Oba rodiče působili jako učitelé na státních školách v okrese Alameda.
V roce 1941 začal Alexander studovat organickou chemii na Harvardově univerzitě, ale v roce 1943 školu opustil a narukoval k americkému námořnictvu. Právě tam se poprvé setkal s psychoaktivními látkami. Před jednou operací mu vojenská sestra podala sklenici pomerančového džusu, který Alexander vypil v domnění, že obsahuje nějaké psychoaktivní léčivo.
Krátce po vypití usnul a až následující den zjistil, že dostal placebo. V tu chvíli se začal zajímat o psychofarmakologii, ohromený tím, jak „zlomek gramu cukru dokázal navodit ztrátu vědomí“ – alespoň podle jeho tehdejšího přesvědčení.
Po službě u námořnictva se vrátil do Berkeley v Kalifornii, kde v roce 1954 získal doktorát z biochemie. V následujících letech dokončil postdoktorské výzkumy v oborech psychiatrie a farmakologie na Kalifornské univerzitě v San Franciscu a po krátké epizodě ve společnosti Bio-Rad Laboratories nastoupil do firmy Dow Chemical Company jako vedoucí výzkumný chemik.

Na konci 50. let zažil poprvé účinky meskalinu a „pochopil, že v něm samotném se toho skrývá mnohem víc“. Skutečná příležitost ponořit se do světa psychoaktivních látek ale přišla až poté, co vyvinul první biologicky odbouratelný pesticid Zectran.
Patent na Zectran byl mimořádně výnosný a společnost Dow Chemicals za to Alexandru Shulginovi dopřála tvůrčí svobodu – mohl zkoumat nové látky a jejich účinky podle vlastního uvážení, především prostřednictvím sebeexperimentů. Výsledky publikoval v dobových vědeckých časopisech, například v Journal of Organic Chemistry nebo v časopise Nature.
V 60. letech se k jeho testovacím seancím přidala malá skupina přátel a všechny experimenty s fenethylaminy a později i tryptaminy byly pečlivě dokumentovány. Když se ale v médiích rozpoutala hysterie kolem zneužívání pouličních drog, Dow Chemicals Shulginovi zakázala během pracovního poměru dál zveřejňovat zkušenosti a výsledky jeho výzkumu – obávala se, jak by veřejnost na jeho práci reagovala. V roce 1965 proto firmu opustil a začal vyučovat na San Francisco General Hospital a na místních univerzitách.
Mezitím spolu s přáteli vytvořil Shulginovu hodnoticí škálu, která měla zážitky a účinky jednotlivých látek kvantifikovat. Postupně tak vznikly podrobné zprávy o stovkách psychoaktivních chemických látek.

V roce 1967 se na San Francisco State University Alexander poprvé setkal s MDMA. Představil mu ji jeden z jeho postgraduálních studentů z katedry medicinální chemie, kterou Alexander odborně vedl.
MDMA (na ulici známá spíš jako extáze nebo „éčko“) byla poprvé vyrobena a patentována firmou Merck už v roce 1912. Protože se jí ale do té doby nikdo pořádně nevěnoval, Alexander vyvinul nový způsob syntézy a v roce 1976 tuto látku předal Leu Zeffovi, psychologovi z kalifornského Oaklandu. Ten začal MDMA v nízkých dávkách podávat svým klientům jako podpůrný prostředek při rozhovorové terapii a postupně ji představil stovkám psychologů po celých Spojených státech.
Alexander Shulgin působil jako soudní znalec a pro DEA připravoval farmakologické vzorky. V roce 1988 napsal zásadní příručku „Controlled Substances: Chemical & Legal Guide to Federal Drug Laws“. Aby mohl pro DEA vykonávat poradenskou činnost, získal povolení pro látky zařazené do Schedule I, které mu umožňovalo provozovat analytickou laboratoř a legálně držet syntetizované kontrolované substance.
V roce 1991 vydal společně se svou ženou knihu „PiHKAL – A Chemical Love Story“, jejíž hlavní název je akronym pro „Phenethylamines I Have Known and Loved“ („fenethylaminy, které jsem poznal a miloval“). Kniha je rozdělena na dvě části: první je příběhem farmakologa a jeho ženy, druhá obsahuje podrobné postupy syntézy více než 200 psychedelických sloučenin (většinu z nich Alexander objevil sám), protokoly bioesejí, dávkování a doprovodné komentáře.
V roce 1994 DEA Shulgina přinutila vzdát se licence kvůli údajnému porušení jejích podmínek a provedla razii v jeho laboratoři. Přestože při dvou předem ohlášených a naplánovaných kontrolách během 15 let před vydáním PiHKALu nebyly zjištěny žádné nesrovnalosti, dostal pokutu 25 000 dolarů za držení analytických vzorků.
Mluvčí sanfranciské pobočky DEA Richard Meyer tehdy prohlásil, že „ty knihy byly v podstatě kuchařky na výrobu nelegálních drog“ a že mu agenti řekli, že na ně v tajných laboratořích při raziích opakovaně naráželi. Alexander a Ann však pokračovali ve vývoji a zkoumání nových psychoaktivních látek v mezích zákona a v roce 1997 publikovali „TiHKAL – A Continuation“.
Hlavní název je tentokrát zkratkou pro „Tryptamines I Have Known and Loved“ („tryptaminy, které jsem poznal a miloval“) a pojednává o skupině psychoaktivních látek známých jako tryptaminy. Stejně jako PiHKAL má dvě části: první je pokračováním fiktivní autobiografie farmakologa, zatímco druhá je souborem esejů na témata od psychoterapie a jungovské psychologie přes výskyt DMT v přírodě a Ayahuascu až po válku proti drogám.
S pomocí Tanii Manning a Paula F. Daleyho vydal v březnu 2011 dlouho očekávaný, komplexní katalog známých psychedelik „The Shulgin Index“.
Alexander Shulgin zemřel v roce 2014 pokojně ve svém domě v severní Kalifornii.
Alexander zastával názor, že vláda by neměla přijímat zákony, které zasahují do osobního života lidí, a že u užívání drog vždy záleží na tom, proč, s jakým očekávaným účinkem, jakým způsobem a jak často jsou užívány. Místo toho může přesné a otevřené předávání informací o zodpovědném užívání ve skutečnosti zneužívání předcházet. Stejně jako u kávy, alkoholu, soli či tuku je rozhodující především míra.
Podle amerického etnomykologa a bankéře R. Wassona se Doña María Sabina narodila 17. března 1894. Její matka María Concepción však tvrdila, že dcera přišla na svět v den svaté Máří Magdalény, tedy 22. července.
Otec Doñi Maríi, Crisanto Feliciano, zemřel na nemoc, když jí byly pouhé tři roky. Matka proto vzala ji i její mladší sestru Maríu Anu a odstěhovala se s nimi k vlastním rodičům do pohoří Sierra Mazateca na jihu Mexika, do domu jejích prarodičů z matčiny strany.
Doña María se s magickými houbami setkala už v útlém věku. Vzpomínala, jak si jako sedmiletá hrála se svou mladší sestrou při hlídání rodinných zvířat, když pod stromem uviděla trs nádherných hub. Poznala v nich stejné houby, jaké místní curandero (léčitel) Juan Manuel používal při svých obřadech k uzdravování nemocných, a tak je nasbírala a část z nich snědla. Maríi pak napadlo nabídnout houby i sestře – a brzy na sobě pocítila magické účinky božských hub.
V následujících měsících jedla ona i její sestra tyto magické houby ještě několikrát. Jednou je sice matka přistihla – María se tehdy smála a zpívala radostí bez sebe – a zeptala se jí, co udělala, ale za jejich užívání magických hub je nikdy nehubovala.

Když jí bylo osm let, vážně onemocněl její strýc. Šamani z okolních hor se ho snažili léčit svými bylinami, ale nic nepomáhalo – naopak se mu jen přitížilo. Tehdy si vzpomněla na houby, které už dříve pozřela, a na jejich slib, že jí pomohou, kdykoli je bude potřebovat.
Doña María se vydala nasbírat posvátné houby a snědla je. Jakmile se účinky dostavily, začala se hub ptát, jak může strýci pomoci, aby znovu nabyl zdraví. Houby jí odpověděly, že mu musí podat zvláštní bylinu, která z jeho těla vypudí „zlého ducha“, jenž vstoupil do jeho krve a ovládl ho.
Houby jí také sdělily, že potřebná bylina bude jiná než ty, které používali šamani, a že ji najde na místě vysoko v horách, kde pramen čistý potok a stromy se tyčí do výšky. Místo, na které houby narážely, dobře znala, a tak se tam rozběhla a bylinu nasbírala. Uvařila z ní odvar, dala ho strýci a během několika málo dnů byl uzdraven.
V tu chvíli Doña María pochopila, že právě tohle bude její poslání. Jak stárla, získávala pověst čestné a velmi silné „sabii“ – „moudré ženy“ své vesnice. V průběhu desetiletí, kdy vedla své léčebné obřady, vyhledaly její pomoc stovky a stovky nemocných a trpících lidí.
V roce 1955 zavítal do malé vesnice Huautla de Jiménez v Oaxace první člověk ze Západu. Americký bankéř a etnomykolog R. Gordon Wasson navštívil rodné město Doñi Maríi a jako první cizinec se s ní zúčastnil obřadu velada. Wasson odvezl spory do Paříže, kde byl druh určen jako Psilocybe mexicana. Její hlavní účinné látky pak v roce 1958 izoloval a syntetizoval švýcarský chemik Albert Hofmann.
Přestože se Wasson snažil udržet totožnost Doñi Maríi v tajnosti, příběh mazatécké mudrkyně a jeho zkušeností s jejími lysohlávkami se po publikování jeho článku o Doñe Maríi a jejích obřadech v časopise Life v květnu 1957 šířil Západem rychlostí blesku.
Brzy se do pohoří Sierra Mazateca začaly sjíždět tisíce hledačů hub, vědců i zvědavců, mezi nimi i celebrity šedesátých let – rockové hvězdy jako John Lennon, Bob Dylan, Mick Jagger a Keith Richards. Dokonce i CIA vyslala tajného agenta, aby nasbíral vzorky těchto magických hub.
Doña María řekla:
„Před Wassonem nikdo neužíval děti (lysohlávky) jen proto, aby našel Boha. Vždycky se braly jen proto, aby se uzdravovali nemocní.“
Další významný citát naznačuje, že litovala, že Wassonovi své umění ukázala:
„Od chvíle, kdy přijeli cizinci, svaté děti ztratily svou čistotu. Přišly o svou sílu, zničili je. Odteď už nebudou fungovat. Není na to žádný lék.“
Pokaždé, když návštěvníkům dala to, pro co přišli, a pokaždé, když vedla své rituály, odevzdala kousek sebe samé.
Brzy si mexická policie začala myslet, že prodává cizincům drogy, a tato nechtěná pozornost zcela narušila sociální vztahy v mazatécké komunitě a téměř zničila mazatécký zvyk. Komunita svalila vinu na Doñu Maríu, vypověděla ji a spálila chýši, která byla jejím domovem po celý život.
Doña María Sabina, nejznámější a nejoslavovanější curandera na světě, zemřela 23. listopadu 1985.
Alex Grey je vizionářský umělec a filozof, který proslul svými mnohovrstevnatými psychedelickými malbami. Jako zanícený badatel vědomí ve svých obrazech ztvárňuje vize života, smrti a všeho, co leží mezi nimi. Širší uznání si získal především díky svým zobrazením lidských energetických systémů a jejich duchovního významu.
Narodil se 29. listopadu 1953 v Columbusu v Ohiu jako prostřední z dětí v rodině střední třídy. Alex už od dětství projevoval silný zájem o umění, který podporoval jeho otec pracující jako grafik. Už v raných pracích se objevovala témata smrti a transcendence, která se později stala charakteristickým znakem jeho osobitého stylu.
V osmnácti letech získal Alex plné stipendium na Columbus College of Art and Design, studium však ve 21 letech přerušil. Nastoupil jako malíř billboardů pro společnost Columbus Billboards Advertising, ale tato práce ho brzy omrzela a vydržel u ní jen rok.
V roce 1974 nastoupil Alex jako studiový asistent v Bostonu a na School of the Museum of Fine Arts se učil u konceptuálního umělce Jaye Jaroslava. Právě tady Alex skutečně dozrál jako umělec. Krátce po nástupu na tuto pozici se seznámil se svou budoucí manželkou Allyson.
Společně začali užívat LSD a další psychedelika, aby si rozšířili vědomí. Právě tyto prožitky proměnily Alexův existenciálně agnostický pohled na svět v radikální transcendentalismus. Vydali se na cestu, na které spolu pokračovali dál, čím dál více v kontaktu sami se sebou i s vesmírem jako celkem.

Později Alex nastoupil na Harvardovu univerzitu na Katedru anatomie, kde připravoval lidská těla pro pitvy. Díky tomu mohl lidské tělo detailně studovat a dál zdokonalovat své dovednosti. Ještě během působení na Harvardu začal pracovat jako výzkumný technolog pro doktora Herberta Bensona a doktorku Joan Borysenko, s nimiž zkoumal léčivé energie.
Ačkoliv to nemusí být na první pohled nejpřímější kariérní cesta pro umělce, právě práce s anatomií zásadně ovlivnila míru realističnosti a detailu, kterou dnes nacházíme v jeho anatomických malbách. Lékaři na Harvardu jeho obrazy viděli a nabídli mu práci anatomického ilustrátora univerzity – jeho malby byly natolik přesné.
Další etapa Alexova života byla zasvěcena rozvíjení jeho akademické dráhy a propojování poznatků získaných na Harvardu s jeho uměleckým talentem. Následujících deset let vyučoval uměleckou anatomii a figurální sochařství na Newyorské univerzitě. Po celých Spojených státech také vedl nejrůznější umělecké workshopy. Alex i jeho žena Allyson dodnes vyučují workshopy Mystic Artists Guild International (MAGI) v Chapel of Sacred Mirrors v obci Wappinger ve státě New York.

Během svého života vytvořil Alex sérii obrazů v životní velikosti nazvanou Sacred Mirrors (Posvátná zrcadla). Cyklus, který začal v roce 1979, dnes tvoří srdce jeho kaple. Diváka provádí cestou zkoumání těla, mysli a ducha a pomáhá mu nalézt vlastní, vnitřně prožívanou spiritualitu a božskost. Po dokončení Sacred Mirrors začal Alex svůj mnohorozměrný pohled uplatňovat i na další zásadní lidské zkušenosti, jako je modlitba, zrození či smrt.
V roce 1996 Alex spoluzaložil Foundation for the Chapel of Sacred Mirrors Ltd – organizaci usilující o probouzení kreativity, soucitu a celostní moudrosti u všech, kdo ji vyhledají. S rostoucí oblibou a stále silnějším významem v oblasti spirituality, bohoslužeb a sakramentálních obřadů byla tato organizace v roce 2008 oficiálně uznána jako náboženství.
Od té doby se vliv Alexe i jeho ženy v duchovním světě nepřestal rozšiřovat; podle Watkins Review dnes patří mezi dvacítku nejvýznamnějších duchovních vůdců současnosti, po boku osobností, jako jsou Dalajláma nebo Eckhart Tolle. Organizace Temple of Understanding označila manžele Greye za dvě z padesáti nejvlivnějších žijících představitelů mezináboženského dialogu.
Alex v současnosti žije v Chapel of Sacred Mirrors, která se po oficiálním náboženském uznání přestěhovala na čtyřicetiakrový pozemek ve Wappingeru ve státě New York. Rozsáhlé pozemky dnes slouží jako duchovní útočiště pro ty, kdo jej potřebují – s rozlehlými, bujně zelenými zahradami, zrcadlícími se vodními plochami, duchovními obřady, mystickými workshopy, bohatou knihovnou a společnými obytnými prostory. Je to místo duchovního probuzení.